AdamátorZápiskyHlášky

Funkce komplexní proměnné

Literatura

Pokud u nějaké věty není napsaný důkaz, tak se podle mé vědomosti na přednášce nedělal.

  1. Rozdíly ve značení
    1. Souvislost a křivky
      1. Variace
        1. Riemannův-Stieltjesův integrál
          1. Holomorfní funkce
            1. Analytické funkce
              1. Cvičení
                1. Křivkový integrál
                  1. Goursatova věta
                    1. Cauchyova věta pro konvexní množiny
                    2. Kořeny holomorfních funkcí
                      1. Izolované singularity holomorfní funkce
                        1. Liouvillova věta
                          1. Cvičení
                            1. Princip maximálního modulu
                              1. Stejnoměrná konvergence posloupnosti holomorfních funkcí
                                1. Obecná Cauchyova věta
                                  1. Souvislost s homotopií
                                  2. Laurentovy řady
                                    1. Reziduová věta
                                      1. Meromorfní funkce
                                        1. Cvičení

                                          Rozdíly ve značení

                                          Moje značen튝ovíčkovo značeníVýznam
                                          ℜz,ℑzRez,Imzreálná a imaginární část komplexního čísla z
                                          ∂z∂∂zparciální derivace podle z

                                          Souvislost a křivky

                                          Definice Topologický prostor (X,τ) je nesouvislý, pokud ∃A∈τ∖{∅,X}:X∖A∈τ. Ve vopáčném případě je souvislý. Množina M⊂X je souvislá, jestliže relativní topologický prostor (M,τM) je souvislý.
                                          Poznámka (X,τ) je nesouvislý, právě když ∃A∈cτ∖{∅,X}:X∖A∈cτ.
                                          Poznámka (X,τ) je souvislý, právě když τ∩cτ={∅,X}.
                                          Poznámka Množina M⊂X je nesouvislá, právě když ∃A,B∈τ:A∩M≠∅∧B∩M≠∅∧A∩B∩M=∅∧M⊂A∪B.
                                          Poznámka Prázdná a jednoprvkové množiny jsou souvislé.
                                          Věta Nechť (X,τ) je topologický prostor a Mα⊂X,α∈𝒜 jsou souvislé množiny s neprázdným průnikem. Potom jejich sjednocení je souvislé.
                                          Důkaz Označme M≔⋃α∈𝒜Mα. Nechť A,B∈τ,M⊂A∪B,A∩B∩M=∅. Dokážeme, že A∩M=∅∨B∩M=∅. Nechť p∈⋂α∈𝒜Mα neboli ∀α∈𝒜:p∈Ma. Potom p∈A∪B. Bez újmy na obecnosti p∈A, tudíž p∉B. Pro dané α z toho, že je Mα souvislá, vyvodíme A∩Mα=∅∨B∩Mα=∅. Jelikož p∈A∩Mα, musí nastat druhá možnost. Jelikož to platí pro každé α, máme ⋃α∈𝒜(B∩Mα)=∅, což mělo být dokázáno.
                                          Důsledek Nechť (X,τ) je topologický prostor a M⊂X,M≠∅ je souvislá. Potom M je obsažena právě v jedné maximální souvislé množině. Speciálně každý bod je obsažen právě v jedné maximální souvislé množině.
                                          Důkaz Vezměme všechny souvislé nadmnožiny M. Jelikož mají neprázdný průnik, jejich sjednocení je také souvislé.
                                          Poznámka Nechť (X,τ) je topologický prostor. Pro x,y∈X definujme relaci x∼y⇔∃M⊂X souvislá :x,y∈M. Potom ∼ je ekvivalence a její třídy jsou maximální souvislé množiny.
                                          Definice Maximální souvislé množiny z předchozího tvrzení jsou komponenty souvislosti.
                                          Věta Nechť (X,τ) je topologický prostor, M⊂X je souvislá a x∈M¯. Potom M1≔M∪{x} je souvislá.
                                          Důkaz Nechť A,B∈τ,A∩B∩M1=∅,M1⊂A∪B. Ukážeme A∩M1=∅∨B∩M1=∅. Nechť x∈M1⊂A∪B, bez újmy na obecnosti x∈A. Jelikož A je otevřené okolí X, máme A∩M≠∅ a ze souvislosti M plyne A∩M=∅∨B∩M=∅, přičemž musí nastat druhá možnost. Tudíž i B∩M1=∅.
                                          Důsledek Nechť (X,τ) je topologický prostor a M⊂X je souvislá. Potom M¯ je souvislá.
                                          Důkaz Je-li M=∅, potom triviální, jinak M¯=⋃x∈M¯(M∪{x}).
                                          Důsledek Souvislé komponenty jsou uzavřené.
                                          Věta Nechť (X,τ),(Y,τ) jsou topologické prostory, f:X→Y je spojitá a M⊂X je souvislá. Potom f(M) je souvislá.
                                          Důkaz Nepřímý důkaz. Nechť f(M) není souvislá. Potom existují A,B∈τY takové, že f(M)⊂A∪B,f(M)∩A∩B=∅,f(M)∩A≠∅,f(M)∩B≠∅. Jelikož f je spojitá, f−1(A),f−1(B)∈τX. Snadno ověříme, že M⊂f−1(A)∪f−1(B),M∩f−1(A)∩f−1(B)=∅,M∩f−1(A)≠∅,M∩f−1(B)≠∅, tudíž M není souvislá.
                                          Definice Nechť (X,τ) je topologický prostor. Křivka v X je spojité zobrazení γ:I→X, kde I je kompaktní interval kladné délky. Značíme γ∈𝒞(I,X). Její obor hodnot γ(I)≕⟨Γ⟩ je její geometrický obraz. Je-li γ prosté zobrazení, křivka je jednoduchá neboli Jordanův oblouk.
                                          Poznámka Křivka je spojitý obraz souvislé (dokážeme později) a kompaktní množiny, tudíž je také souvislá a kompaktní.
                                          Definice Topologický prostor (X,τ) je křivkově souvislý, pokud každé dva body lze spojit křivkou, tedy
                                          ∀x,y∈X,∃γ∈𝒞([α,β],X):γ(α)=x∧γ(β)=y
                                          Poznámka Nechť (X,τ) je topologický prostor. Pro x,y∈X zaveďme relaci x∼y⇔x,y lze spojit křivkou. Tato relace je ekvivalence a její třídy jsou křivkově souvislé podmnožiny, které nazveme křivkově souvislé komponenty.
                                          Věta Je-li topologický prostor (X,τ) křivkově souvislý, potom je souvislý.
                                          Důkaz Nechť x∈X. Pro každé y∈X najdeme křivku γy mezi x,y. Potom ⋃y∈X⟨γy⟩=X a ⋂y∈X⟨γy⟩∋x, tedy X je souvislý.
                                          Věta Je-li (V,τ) topologický vektorový prostor nad ℝ a M⊂X je konvexní, potom je křivkově souvislá.
                                          Důkaz Nechť x,y∈M. Definujme funkci γ:[0,1]→M,γ(t)≔(1−t)x+ty. Tato funkce je spojitá, protože jde o topologický vektorový prostor, tudíž je to křivka spojující x,y.
                                          Věta Nechť M⊂ℝn je omezená. Potom ℝn∖M má právě jednu neomezenou souvislou komponentu.
                                          Důkaz Nechť B je koule obsahující M. Potom ℝ2∖B⊂ℝ2∖M je souvislá, protože je křivkově souvislá (což snadno ověříme). Jelikož ℝ2∖B je neomezená, její souvislá komponenta v ℝ2∖M je také neomezená. A jakákoli jiná souvislá komponenta musí být podmnožina B, tudíž je omezená.
                                          Věta Množina M⊂ℝ je souvislá právě tehdy, pokud je to prázdná množina nebo interval.
                                          Důkaz
                                          (⇒)
                                          Vezměme množinu M, která není interval, tedy ∃x∈ℝ∖M,y,z∈M:y<x<z. Označme A≔(−∞,x),B≔(x,∞). Pomocí nich snadno ověříme podmínku pro nesouvislost.
                                          (⇐)
                                          Dokažme, že každý interval je souvislý.
                                          • Omezený otevřený interval (α,β) je spojitý obraz ℝ, například pomocí přeškálované funkce arctan.
                                          • Poloomezený otevřený interval (α,∞) nebo (−∞,β) je spojitý obraz ℝ, například pomocí přeškálované funkce exp.
                                          • Ostatní intervaly se dají vyjádřit jako nadmnožina otevřeného intervalu a zároveň podmnožina jeho uzávěru.
                                          Stačí tedy dokázat, že ℝ je souvislá. Nechť A∈τ∩cτ. Dokážeme, že A=∅∨A=ℝ. Nechť bez újmy na obecnosti 0∈A (jinak budeme uvažovat X∖A). Jelikož A je otevřená, najdeme takové ε∈ℝ+, že (−ε,ε)⊂A. Nechť M≔{x∈ℝ+|[0,x)⊂A} a u≔supM. Kdyby bylo u∈A, potom taky nějaké (u+ε′,u−ε′)⊂A, ale potom i [0,u+ε)⊂M, což je spor se suprémností u. Tedy u∉A. Zároveň kdyby bylo u∈ℝ∖A, potom nějaké (u−ε″,u+ε″)⊂X∖A, což je taky blbost. Z toho plyne u=∞, tudíž R+⊂A. Analogicky R−⊂A, tudíž A=ℝ.
                                          Příklad topologická sinusoida Definujme množiny M1≔{(x,sin1x)|x∈(0,1]},M≔M1∪{(0,0)}. Potom M je souvislá, ale není křivkově souvislá.
                                          Důkaz že je souvislá M1 je zjevně křivkově souvislá, tedy i souvislá. Jelikož (0,0)∈(M1)¯ (protože k němu konverguje posloupnost ((nπ,0))n=1∞⊂M1), M je taky souvislá.
                                          Důkaz že není křivkově souvislá Nechť existuje křivka γ mezi a≔(0,0),b≔(1,sin1). Vezměme projekci p1:ℝ2→ℝ,p1(x,y)≔x. Potom p1∘γ je spojitá, tudíž p1(⟨γ⟩) je souvislá množina a tedy interval. Jelikož 0,1∈p1(⟨γ⟩), musí jít o celý interval [0,1], z čehož plyne ⟨γ⟩=M. Množina M ale není uzavřená, protože například bod (0,1) patří do jejího uzávěru, tudíž nemůže být stopou křivky.
                                          Definice Nechť (X,τ) je topologický prostor a 𝒱 je nějaká vlastnost. Říkáme, že X má vlastnost 𝒱 lokálně, pokud pro každý bod a jeho okolí existuje otevřené podokolí s vlastností 𝒱.
                                          Věta Nechť topologický prostor (X,τ) má vlastnost 𝒱 lokálně a G∈τ. Potom G má vlastnost 𝒱 lokálně.
                                          Důkaz Triviální.
                                          Věta Je-li topologický prostor (X,τ) souvislý a lokálně křivkově souvislý, potom je křivkově souvislý.
                                          Důkaz Vezměme relaci x∼y⇔x,y lze spojit křivkou. Již víme, že to je ekvivalence. Nechť x∈X. Dokážeme, že třída ekvivalence [x] je obojetná množina.
                                          • Nechť y∼x. Podle předpokladu existuje U křivkově souvislé okolí y. Vezmeme-li z∈U, potom z∼y, tedy i z∼x. Jelikož jsme z∈U volili libovolně, máme U⊂[x]. A protože jsme ke každému y∈[x] našli okolí náležící do [x], [x] je otevřená množina.
                                          • Nechť y≁x. Podle předpokladu existuje U křivkově souvislé okolí y. Vezmeme-li z∈U, potom z∼y, tedy z≁x. Jelikož jsme z∈U volili libovolně, máme U⊂X∖[x]. A protože jsme ke každému y∈X∖[x] našli okolí náležící do X∖[x], [x] je uzavřená množina.
                                          [x] je obojetná a neprázdná (protože x∈[x]) množina, tedy musí být [x]=X, neboli každý bod lze spojit s x. Jelikož jsme x volili libovolně, prostor X je křivkově souvislý.
                                          Věta Normovaný vektorový prostor je lokálně křivkově souvislý.
                                          Důsledek Otevřená množina v ℝn je křivkově souvislá, právě když je souvislá.
                                          Definice Křivka γ:[α,β]→X je uzavřená, pokud γ(α)=γ(β).
                                          Definice Křivka γ:[α,β]→X je Jordanova nebo jednoduchá uzavřená, pokud je uzavřená a prostá na [a,b).
                                          Poznámka Ztotožníme-li body α,β, dostaneme kružnici S1. Jordanovu křivku potom můžeme brát jako prosté spojité zobrazení γ∈𝒞(S1,X).
                                          Věta Jordan 1887 Nechť γ je Jordanova křivka v ℝ2. Potom ℝ2∖⟨γ⟩ má právě dvě souvislé komponenty, jednu omezenou a jednu neomezenou, a ⟨γ⟩ je jejich společná hranice.
                                          Definice Nechť γ je Jordanova křivka v ℝ2. Potom omezená komponenta ℝ2∖⟨γ⟩ je její vnitřek intγ a neomezená komponenta ℝ2∖⟨γ⟩ je její vnějšek extγ.
                                          Definice Nechť (X,τ) je topologický prostor. Uzavřená křivka γ∈𝒞([α,β],X) je homotopická nule, pokud existuje spojité zobrazení H∈𝒞([α,β]×[0,1],X) takové, žeZobrazení H je její homotopie. Intuitivně tento pojem vyjadřuje, že křivku je možné spojitě „smrsknout“ do jednoho bodu.
                                          Definice Topologický prostor (X,τ) je jednoduše souvislý, pokud je křivkově souvislý a každá uzavřená křivka je homotopická nule.
                                          Příklad Prostor ℝ2∖{(0,0)} není jednoduše souvislý.
                                          Věta Nechť V je topologický vektorový prostor a M⊂V je konvexní. Potom M je jednoduše souvislá.
                                          Důkaz Ukážeme nejprve, že identické zobrazení jde spojitě deformovat do konstantního zobrazení. Vezměme
                                          F0,F1:M→M,F0(x)≔x,F1(x)≔c,c∈M
                                          Potom díky konvexnosti můžeme definovat
                                          F:M×[0,1]→M,F(x,s)≔(1−s)x+sc
                                          Vezměme nyní uzavřenou křivku γ∈𝒞([α,β],M). Definujme
                                          H:[α,β]×[0,1]→M,H(t,s)≔F(γ(t),s)=(1−s)γ(t)+sc
                                          Snadno ověříme, že tato funkce je homotopie.
                                          Poznámka Nechť S2≔{x∈ℝ3|‖x‖2=1} je jednotková sféra. Stereografická projekce z S2⊂ℝ3 do ℝ2 funguje tak, že sféru postavíme na počátek a její horní pól spojíme polopřímkou s každým jiným bodem. Bod promítneme tam, kde se polopřímka protne s rovinou. Akorát samotný horní pól se nikam nepromítne. Formálně:
                                          π:S2∖{(0,0,1)}→ℝ2
                                          π(x,y,z)≔(x1−z,y1−z)
                                          π−1(x,y)=(2xx2+y2+1,2yx2+y2+1,x2+y2−1x2+y2+1)
                                          Provedeme-li u ℝ2 jednobodovou kompaktifikaci (viz FANA1), můžeme horní pól koule identifikovat s nekonečnem.
                                          Věta Jordan pro sféru Nechť γ je Jordanova křivka v S2. Potom S2∖⟨γ⟩ má právě dvě souvislé komponenty a ⟨γ⟩ je jejich společná hranice.
                                          Věta Jordan – pokračování Nechť γ je Jordanova křivka v ℝ2. Potom intγ je jednoduše souvislý.
                                          Definice Nechť p∈ℝ2 a γ∈𝒞(⟨α,β⟩,ℝ2) je uzavřená křivka neprocházející bodem p. Index bodu p vzhledem ke křivce γ vyjadřuje, kolikrát křivka γ „oběhne“ kolem bodu p, přičemž oběhnutí v záporném směru počítáme záporně. Značíme indγ(p). Formálně definujeme Γp:[α,β]→S1,Γp(t)≔γ(t)−p‖γ(t)−p‖2. Vezmeme-li projekci π~:ℝ→S1,π~(x)≔(cosx,sinx), najdeme funkci Γ~p:[α,β]→ℝ takovou, že Γp=π~∘Γ~p. Tato funkce je definovaná jednoznačně až na konstantu. Zřejmě je Γ~p(β)−Γ~p(α)=2πk,k∈ℤ. Index definujeme jako toto k.
                                          Věta Nechť γ je uzavřená křivka v ℝ2. Potom funkce (p:ℝ2∖⟨γ⟩)↦indγ(p) je spojitá, tudíž na každé souvislé komponentě je index konstantní.
                                          Věta Nechť γ je uzavřená křivka v ℝ2 a p je z neomezené souvislé komponenty ℝ2∖⟨γ⟩. Potom indγ(p)=0.
                                          Věta Nechť γ je Jordanova křivka v ℝ2. Potom indγ(extγ)=0 a ∃s∈{±1}:indγ(intγ)=s.
                                          Definice Je-li v předchozí větě s=1, potom γ je kladně orientovaná křivka, jinak je to záporně orientovaná křivka.

                                          Variace

                                          Definice Nechť α,β∈ℝ,α<β. Dělení intervalu [α,β] je konečná posloupnost σ=(tk)k=0n, kde α=t0<t1<⋯<tn=β. Množinu všech dělení intervalu [α,β] budeme značit 𝒟(α,β). Hrubost dělení je d(σ)≔maxk∈n^|tk−tk−1|.
                                          Definice Nechť φ:[α,β]→ℂ. Variace φ je
                                          Vαβ(φ)≔sup{∑k=1n|φ(tk)−φ(tk−1)||(tk)k=0n∈𝒟(α,β)}
                                          Je-li γ∈𝒞([α,β],ℂ) křivka, potom Vαβ(γ) je její délka.
                                          Věta substituce Nechť φ:[α1,β1]→ℂ,ω:[α2,β2]→[α1,β1], přičemž ω je monotónní. Potom Vα1β1(φ)=Vα2β2(φ∘ω).
                                          Důkaz Triviální. Kdyby někomu nepřišel triviální, je ve Štampachových skriptech.
                                          Věta aditivita Nechť φ:[α,β]→ℂ,τ∈(α,β). Potom Vαβ(φ)=Vατ(φ)+Vτβ(φ).
                                          Důkaz Triviální. Kdyby někomu nepřišel triviální, je ve Štampachových skriptech.
                                          Definice Křivka γ∈𝒞([α,β],ℂ) je regulární, pokud je po částech 𝒞1, tedy existuje dělení (tk)k=0n∈𝒟(α,β) takové, že
                                          ∀k∈n^:γ∈𝒞1([tk−1,tk],ℂ)
                                          Věta Nechť γ:[α,β]→ℂ je regulární křivka. Potom
                                          Vαβ(γ)=∫αβ|γ′(t)|dt<∞
                                          Důkaz Díky aditivitě můžeme bez újmy na obecnosti předpokládat, že křivka je všude 𝒞1. Vezměme nějaké dělení (tk)k=0n∈𝒟(α,β), potom
                                          ∑k=1n|γ(tk)−γtk−1|=∑k=1n|∫tk−1tkγ′(t)dt|≤∑k=1n∫tk−1tk|γ′(t)|dt=∫αβ|γ′(t)|dt
                                          Vysuprémením dostaneme ve větě nerovnost ≤. Zbývá vopáčná nerovnost. Vezměme ε∈ℝ+. Jelikož γ′ je stejnoměrně spojitá na [α,β] (protože je to kompaktní množina), existuje δ∈ℝ+ taková, že
                                          (∀t′,t″∈[α,β])(|t′−t″|<δ⟹|γ′(t′)−γ′(t″)|<ε)
                                          Vezměme dělení hrubosti menší než δ. Podle věty o střední hodnotě pro každé k∈n^ najdeme τk∈[tk−1,tk] takové, že
                                          ∫tk−1tk|γ′(t)|dt=|γ′(τk)|(tk−tk−1)
                                          Potom máme
                                          Vαβ(γ)≥∑k=1n|γ(tk)−γ(tk−1)|=∑k=1n|∫tk−1tkγ′(t)dt|=∑k=1n|γ′(τk)(tk−tk−1)+∫tk−1tk(γ′(t)−γ′(τk))dt|≥∑k=1n|γ′(τk)|(tk−tk−1)−∑k=1n∫tk−1tk|γ′(t)−γ′(tk)|dt≥∑k=1n∫tk−1tk|γ′(t)|dt−∑k=1n∫tk−1tkεdt=∫αβ|γ′(t)|dt−ε(β−α)
                                          Jelikož jsme ε volili libovolně, můžeme ho poslat limitně pod kytičky.

                                          Riemannův-Stieltjesův integrál

                                          Definice Nechť σ=(τk)k=0n∈𝒟(α,β) a ∀k∈n^:τk∈[tk−1,tk]. Dělení s vyznačenými body je dvojice posloupností σ*≔((tk)k=0n,(τk)k=1n). Definujeme d(σ*)≔d(σ) a značíme D*(α,β) množinu všech dělení [α,β] s vyznačenými body.
                                          Definice Nechť f,g∈[α,β]→ℂ a σ*∈D*(α,β). Potom Riemannův-Stieltjesův integrální součet je
                                          S(σ*,f,g)≔∑k=1nf(τk)(g(tk)−g(tk−1))
                                          Definice Nechť f,g∈[α,β]→ℂ. Číslo ℐ∈ℂ je Riemannův-Stieltjesův integrál f podle g, pokud
                                          ∀ε∈ℝ+,∃δ∈ℝ+,∀σ*∈D*(α,β),d(σ*)<δ:|S(σ*,f,g)−ℐ|<ε
                                          Značíme ℐ=∫αβfdg=∫αβf(t)dg(t). f je integrovaná funkce a g je integrující funkce. Speciálně pokud g=id, potom jde o Riemannův integrál.
                                          Věta Nechť f,g∈[α,β]→ℂ. Integrál ∫αβfdg existuje, právě když pro každou posloupnost vyznačených dělení (σN*)N=1∞⊂D*(α,β) platí
                                          limN→∞d(σN*)=0⟹limN→∞S(σN*,f,g)∈ℂ
                                          Pokud existuje, potom limita napravo nezávisí na volbě (σN*) a je rovna ∫αβfdg.
                                          Věta linearita Nechť f1,f2,g1,g2:[α,β]→ℂ a existují ∫αβfdg pro i∈2^. Potom pro každá a1,a2,b1,b2∈ℂ existuje
                                          ∫αβ(a1f1+a2f2)d(b1g1+b2g2)=∑j,k=12ajbk∫αβfjdgk
                                          Věta Nechť f,g∈[α,β]→ℂ,f∈𝒞([α,β]),Vαβ(g)<∞. Potom existuje ∫αβfdg a platí
                                          |∫αβfdg|≤‖f‖CVαβ(g)
                                          Důkaz nerovnosti, nikoliv existence Nechť σ*=((tk)k=0n,(τk)k=1n)∈D*(α,β). Potom
                                          |S(σ*,f,g)|=|∑k=1nf(τk)(g(tk)−g(tk−1))|≤‖f‖C∑k=1n|g(tk)−g(tk−1)|≤‖f‖CVαβ(g)
                                          Potom stačí dělení limitně zjemnit.
                                          Věta aditivita v mezích Nechť f,g∈[α,β]→ℂ,τ∈(α,β),f∈C,c([α,β]),Vαβ(g)<∞. Potom
                                          ∫αβfdg=∫ατfdg+∫τβfdg
                                          Věta substituce Nechť f,g∈[α1,β1]→ℂ, ω∈[α2,β2]→[α1,β1] je spojitá monotónní funkce a existuje ∫α1β1fdg. Potom existuje
                                          ∫α2β2f∘ωd(g∘ω)=±∫α1β1fdg
                                          kde znaménko závisí na tom, jestli je ω rostoucí, nebo klesající.
                                          Věta bubun sekibun Nechť f,g:[α,β]→ℂ a existuje ∫αβfdg. Potom existuje ∫αβgdf a platí
                                          ∫αβfdg+∫αβgdf=f(β)γ(β)−f(α)g(α)
                                          Věta Nechť f∈𝒞([α,β],ℂ) a γ:[α,β]→ℂ je regulární křivka. Potom
                                          ∫αβfdγ=∫αβf(t)γ′(t)dt
                                          Důkaz Díky aditivitě můžeme bez újmy na obecnosti předpokládat γ∈𝒞1([α,β]). Jelikož γ=ℜγ+iℑγ, díky linearitě můžeme také bez újmy na obecnosti předpokládat, že γ je reálná funkce. Nechť σ=(tk)k=0n∈𝒟(α,β). Z věty o střední hodnotě zvolíme τk∈[tk−1,tk] taková, aby ∫tk−1tkγ′(t)dt=γ′(τk)(tk−tk−1). Tím dostaneme nějaké vyznačené dělení σ*. Potom
                                          S(σ*,f,g)=∑k=1nf(τk)(γ(τk)−γ(tk−1))=∑k=1nf(τk)∫tk−1τkγ′(t)dt=∑k=1nf(τk)γ′(τk)(tk−tk−1)
                                          Limitním zjemněním dělení dosáhneme žádané rovnosti.

                                          Holomorfní funkce

                                          Písmenem Ω budeme značit neprázdnou otevřenou podmnožinu ℂ.

                                          Definice Je-li Ω souvislá, potom je to oblast.
                                          Definice Nechť a∈ℂ,r∈ℝ+. Kruh se středem a o poloměru r je
                                          D(a,r)≔{z∈ℂ||z−a|<r}
                                          Definice Nechť f:Ω→ℂ,z0∈Ω. Číslo f′(z0)∈ℂ je derivace f podle komplexní proměnné, pokud existuje
                                          f′(z0)≔limz→z0f(z)−f(z0)z−z0
                                          Ekvivalentně na okolí z0 je f(z)=f(z0)+f′(z0)(z−z0)+R(z), kde
                                          limz→z0|R(z)||z−z0|=0
                                          Poznámka srovnání s derivací v ℝ2 K funkci f:Ω→ℂ přiřaďme funkci f~:Ω~⊂ℝ2→ℝ2, kde
                                          f~(x,y)≔(ℜf(x+iy),ℑf(x+iy))
                                          Funkce f~ má v bodě (x0,y0) derivaci L≔df~(x0,y0), pokud f(x,y)=f(x0,y0)+L(x−x0,y−y0)+R~(x,y), kde
                                          lim(x,y)→(x0,y0)‖R~(x,y)‖2‖(x−x0,y−y0)‖2=0
                                          Pokud existuje f′(x0+iy0)=(α+iβ), potom existuje i df~(x0,y0)=(α−ββα). A to samé platí i obráceně. Pokud ale df~ existuje, ale nemá tento speciální tvar, potom f′(x0+iy0) už existovat nebude. Formálně to ukážeme v následující větě.
                                          Věta Cauchy-Riemannovy rovnice Nechť f:Ω→ℂ a z0∈ℂ,z0≕x0+iy0. Definujme
                                          f~(x,y)≔(ℜf(x+iy),ℑf(x+iy))
                                          Potom existuje f′(z0) právě tehdy, pokud existuje df~(x0,y0) a platí
                                          ∂1f1(x0,y0)=∂2f2(x0,y0)∧∂2f1(x0,y0)=−∂1f2(x0,y0)
                                          V takovém případě f′(z0)=∂xf1(x0,y0)+i∂xf2(x0,y0).
                                          Důkaz TBD
                                          Věta derivace složené funkce, pro reálné funkce více proměnných Nechť F:ℝm→ℝn,G:ℝn→ℝp,a∈ℝm,b≔F(a) a existují df(a),dg(b). Potom existuje d(G∘F)(a)=dG(b)df(a).
                                          Věta derivace složené funkce pro funkce komplexní proměnné Nechť U,V⊂ℂ jsou otevřené, f:U→ℂ,g:V→ℂ,f(u)⊂V,z0∈U,w0≔f(z0) a existují f′(z0),g′(w0). Potom (g∘f)′(z0)=g′(w0)f′(z0).
                                          Důkaz Nechť z0≕x0+iy0,w0≔u0+iv0. Potom
                                          f′(z0)=α+iβ∴df~(x0,y0)=(α−ββα)
                                          g′(w0)=γ+iδ∴dg~(u0,v0)=(γ−δδγ)
                                          d(g~∘f~)(x0,y0)=(γα−δβ−γβ−δαδα+γβ−δβ+γα)
                                          (g∘f)′(z0)=(γα−δβ)+i(δα+γβ)=g′(w0)+f′(z0)
                                          Definice Je-li z∈ℂ,z≕x+iy, budeme formálně psát ∂z≔∂x−i∂y2,∂z¯≔∂x+i∂y2.
                                          Poznámka Odůvodnění, že to dává smysl: TBD
                                          Poznámka Cauchy-Riemannovy rovnice se dají přepsat do tvaru
                                          ∂z¯f(x,y)=0
                                          Poznámka Komplexní čísla můžeme psát v polárních souřadnicích:
                                          x+iy=rexp(iϕ)
                                          r=x2+y2,ϕ=arctan2(y,x)
                                          x=rcosϕ,y=rsinϕ
                                          ∂x=cosϕ∂r−sinϕr∂ϕ
                                          ∂y=sinϕ∂r+cosϕr∂ϕ
                                          ∂z=exp(−iϕ)2(∂r−ir∂ϕ)
                                          ∂z¯=exp(iϕ)2(∂r+ir∂ϕ)
                                          Definice Funkce f:Ω→ℂ je holomorfní, pokud má derivaci v každém bodě. Množinu všech holomorfních funkcí značíme H(Ω).
                                          Poznámka Pokud pro f:Ω→ℂ,z0∈Ω existuje f′(z0), potom f je spojitá v z0.
                                          Poznámka Pokud f,g:Ω→ℂ,λ∈ℂ,z0∈Ω a existují f′(z0),g′(z0), potom platí
                                          (λf+g)′(z0)=λf′(z0)+g′(z0)
                                          (fg)′(z0)=f(z0)g′(z0)+f′(z0)g(z0)
                                          Důsledek H(Ω) je asociativní a komutativní algebra.
                                          Poznámka Z věty o derivaci složené funkce plyne, že složení dvou holomorfních funkcí je holomorfní.
                                          Lemma Nechť U⊂ℝ2 je otevřená množina a f:U→ℂ,(x0,y0)∈U. Definujme
                                          f~:ℝ2→ℝ2,f~(x,y)≔(ℜf(x,y),ℑf(x,y))
                                          Existuje-li df~(x0,y0), potom
                                          ∀(ξ,η)∈ℝ2:(1,i)⋅df~(x0,y0)(ξ,η)=∂zf(x0,y0)ζ+∂z¯f(x0,y0)ζ¯
                                          kde ζ≔ξ+iη.
                                          Důkaz TBD, stačí si rozepsat obě strany
                                          Věta Nechť f:Ω→ℂ má jako funkce ℝ2→ℝ2 všechny parciální derivace spojité na Ω. Potom f je holomorfní na Ω, právě když splňuje Cauchy-Riemannovy rovnice:
                                          ∂z¯f(x,y)=0,(x+iy)∈Ω
                                          V takovém případě f′(z)=∂zf(ℜz,ℑz).
                                          Důkaz V předchozím lemmatu vezmeme ξ≔1,η≔0.
                                          Cvičení Nechť Ω≔ℂ∖(−∞,0],z∈Ω,z≕rexpiϕ,r∈ℝ+,ϕ∈(−π,π). Definujme komplexní logaritmus:
                                          lnz≔lnr+iφ
                                          Dokažte, že je to holomorfní funkce, a spočtěte derivaci.
                                          Řešení Holomorfnost ověříme derivací podle z¯, přičemž využijeme vzorečku pro polární souřadnice:
                                          ∂z¯lnz=expiϕ2(∂r+ir∂ϕ)(lnr+iϕ)=expiϕ2(1r+iir)=0
                                          Teď můžeme spočíst derivaci:
                                          ln′z=∂zlnz=exp(−iφ)2(∂r−ir∂ϕ)(lnr+iϕ)=exp(−iφ)2(1r−iir)=exp(−iφ)r=z¯r2=z¯zz¯=1z
                                          Jak se dalo očekávat, derivace nám vyšla stejně jako u reálného logaritmu.
                                          Cvičení Pro a∈ℂ definujme komplexní exponenciálu:
                                          expa≔∑n=0∞ann!
                                          Dokažte, že expa⋅expb=exp(a+b).
                                          Příklad Nechť Ω≔ℂ∖(−∞,0],a∈ℂ,z∈Ω. Definujme komplexní mocninu:
                                          za≔exp(alnz)
                                          Dokažte, že platí za⋅zb=za+b a funkce je holomorfní vzhledem k z. Určete její derivaci.

                                          Analytické funkce

                                          Připomeneme z MAN2:

                                          Věta Nechť I⊂ℝ je interval, un:𝒞1(I,ℂ), řada u(x)≔∑n=0∞un(x) konverguje alespoň v jednom bodě x0∈I a řada v(x)≔∑n=0∞un′(x) konverguje lokálně stejnoměrně na I. Potom řada u také konverguje lokálně stejnoměrně na I, u∈𝒞1(I) a platí u′=v.
                                          Definice Nechť a∈ℂ a cn∈ℂ,n∈ℕ. Potom poloměr konvergence mocninné řady ∑n=0∞cn(z−a)n je
                                          R≔1lim supn→∞|cn|n
                                          Věta Je-li r∈[0,R), potom ∑n=0∞|cn|rn<∞.
                                          Věta Je-li z∈ℂ,|z−a|>R, potom limn→∞cn(z−a)n≠0, tudíž řada ∑n=0∞cn(z−a)n nekonverguje.
                                          Věta Je-li r∈(0,R), potom řada ∑n=0∞cn(z−a)n konverguje stejnoměrně na D¯(a,r), neboli funkce f(z)≔∑n=0∞cn(z−a)n je spojitá na D¯(a,r).
                                          Věta Zderivovaná řada ∑n=1∞ncn(z−a)n−1 má stejný poloměr konvergence jako ∑n=0∞cn(z−a)n.
                                          Důkaz Nechť R′ je poloměr konvergence zderivované řady. Přeindexujeme-li ji tak, aby začínala od nuly a mohli jsme tedy uplatnit limsupový vzoreček, máme
                                          1R′=lim supn→∞(n+1)cn+1n=1Rlim supn→∞n+1n
                                          Pokud limita vpravo existuje a je rovna 1, máme vyhráno. Tudíž si ji spočteme:
                                          lim supn→∞n+1n=lim supn→∞expln(n+1)n=exp0=1

                                          Teď už zpátky k něčemu novému.

                                          Definice Funkce f:Ω→ℂ je analytická na Ω, pokud pro každé a∈Ω existuje r∈ℝ+ takové, že D(a,r)⊂Ω a f lze na D(a,r) vyjádřit jako konvergentní mocninnou řadu se středem v a.
                                          Věta Nechť mocninná řada f(z)≔∑n=0∞cn(z−a)n má poloměr konvergence R∈(0,∞]. Potom f∈H(D(a,R)) a platí f′(z)=∑n=1∞ncn(z−a)n−1.
                                          Důkaz pomocí Cauchy-Riemannovy rovnice Nechť bez újmy na obecnosti a=0. Zvolme pevné y∈(−R,R) a pro něj vezměme nějaké x∈Iy≔(−R2−y2,R2−y2). Potom
                                          f(x+iy)=∑n=0∞cn(x+iy)n
                                          Řada splňuje podmínky k tomu, abychom ji mohli zderivovat po členech a pořád to bude konvergovat na D(0,R):
                                          ∂xf(x+iy)=∑n=1∞ncn(x+iy)n−1
                                          ∂yf(x+iy)=i∑n=1∞ncn(x+iy)n−1
                                          ∂z¯f(x,y)=0
                                          ∂zf(x,y)=∑n=1∞ncn(x+iy)n−1
                                          Důkaz z definice derivace Pro w,z∈ℂ máme
                                          wn−znw−z−nzn−1=∑j=0n−1wjzn−1−j−nzn−1=∑j=1n−1(wj−zj)zn−1−j=(w−z)∑j=1n−1∑l=0j−1wlzj−1−lzn−1−j=(w−z)∑l=0n−2(n−l−1)wlzn−2−l
                                          Vezmeme-li z∈D(0,R) a w∈D(0,r), potom
                                          |wn−znw−z−nzn−1|≤|w−z|rn−2∑l=0n−2(n−l−1)
                                          |f(w)−f(z)w−z−∑n=1∞ncnzn−1|=|∑n=2∞cn(wn−znw−z−nzn−1)|≤|w−z|∑n=2∞n(n−1)2|cn|rn−2<∞
                                          Důsledek f má na D(a,R) derivace všech řádů a pro k∈ℕ0 platí
                                          fk(z)=∑n=k∞nk̲cnzn−k
                                          (kde nk̲≔∏j=n+k−1nj je padající faktoriál).Speciálně fk(a)=k!ck.
                                          Důkaz Indukcí podle k.
                                          Důsledek Nechť r∈ℝ+,a∈ℂ a funkci f:D(a,r)→ℂ lze vyjádřit jako konvergentní mocninnou řadu se středem v a. Potom toto vyjádření je určeno jednoznačně.
                                          Důkaz Z předchozího důsledku můžeme napočítat koeficienty cn=fn(a)n!.
                                          Důsledek Nechť f:Ω→ℂ je analytická. Potom f∈H(Ω).
                                          Definice Nechť f:Ω→ℂ. f lze na Ω vyjádřit mocninnou řadou, pokud pro všechny D(a,r)⊂Ω lze f zapsat jako mocninnou řadu se středem v a.

                                          Cvičení

                                          Cvičení Nechť Ω0≔ℂ∖2πiℤ,Ω≔Ω0∪{0}. Definujme f:Ω0→ℂ:
                                          f(z)≔zexpz−1
                                          Tato funkce je holomorfní, protože je to podíl dvou holomorfních funkcí. Ukažte, že má limitu v nule.
                                          Řešení
                                          limz→0f(z)=limz→0z∑n=0∞znn!−1=limz→01∑n=1∞zn−1n!=1
                                          Dodefinujeme-li ji, aby byla definovaná na Ω, můžeme ji na nějakém D(0,r) rozvinout do mocninné řady, čímž definujeme Bernoulliova čísla:
                                          f(z)≕∑n=0∞Bnn!zn
                                          Najděte poloměr konvergence a spočtěte B0,B1,B2.
                                          Řešení Jak si později ukážeme, poloměr konvergence je vzdálenost do nejbližší singularity, tedy v našem případě R=2π. Bernoulliova čísla spočteme tak, že si roztaylorujeme exp do dostatečného stupně, aplikujeme vzoreček pro geometrickou řadu a porovnáme to. Vyjde:
                                          B0=1,B1=−12,B2=16
                                          Dokažte, že pro všechna lichá n≥3 je Bn=0.
                                          Řešení
                                          f(−z)=−zexp(−z)−1=−zexpz1−expz=zexpzexpz−1
                                          f(z)−f(−z)=⋯=−z
                                          To stačí porovnat s mocninným rozvojem.
                                          Dokažte, že pro n∈ℕ platí
                                          ∑k=0n−1Bkk!(n−k)!=[n=1]
                                          Řešení Máme
                                          z=f(z)(expz−1)=(∑⋯)(∑⋯)
                                          S tím budeme dělat nějaké techtle mechtle.
                                          Cvičení Mějme a∈ℂ,Ω≔ℂ∖{a},f(z)≔1z−a. Zjevně f∈H(Ω). Pro dané z0≠a vyjádřete f(z) jako mocninnou řadu na okolí z0.
                                          Řešení
                                          f(z)=1(z−z0)+(z0−a)=1z0−a⋅11−z0−zz0−a=1z0−a∑n=0∞(z0−zz0−a)n
                                          cn=−1(a−z0)n+1
                                          Vzoreček pro geometrickou řadu lze použít, pokud |z0−z|<|z0−a|, což přesně odpovídá tomu, že obor konvergence končí u nejbližší singularity. Taky si to pro jistotu můžeme spočíst pomocí limsupového vzorečku.

                                          Křivkový integrál

                                          Definice Nechť γ:[α,β]→ℂ je regulární křivka a f∈𝒞(⟨γ⟩). Potom integrál f podle γ je
                                          ∫γf=∫γf(z)dz≔∫αβf(γ(t))γ′(t)dt
                                          Poznámka Integrál f podle γ nemusí být to samé jako integrál f na ⟨γ⟩:
                                          ∫⟨γ⟩f=∫αβf(γ(t))|γ′(t)|dt
                                          Příklad Je-li γ(t)≔expit (a f=???), potom
                                          ∫γf=0,∫⟨γ⟩f=2π
                                          Poznámka
                                          |∫γf|=|∫αβf(γ(t))γ′(t)dt|≤‖f‖𝒞(⟨γ⟩)Vαβ(γ)
                                          Poznámka substituce Nechť γ:[α,β]→ℂ je regulární křivka, f∈𝒞(⟨γ⟩) a ω:[α1,β1]→[α,β] je 𝒞1 bijekce splňující ω′(t)>0,t∈[α1,β1] (z čehož plyne ω(α1)=α,ω(β1)=β). Označme γ1≔γ∘ω; zřejmě ⟨γ1⟩=⟨γ⟩. Potom
                                          ∫γ1f=∫α1β1f(γ1(t))γ1′(t)dt=∫α1β1f(γ(ω(t)))γ′(ω(t))ω′(t)dt=s≔ω(t)∫αβf(γ(s))γ′(s)ds=∫γf
                                          Poznámka vopáčná křivka Nechť γ:[α,β]→ℂ je regulární křivka, f∈ℂ(⟨γ⟩) a ω:[α,β]→[α,β],ω(t)≔α+β−t. Označme γ1≔γ∘ω; zřejmě ⟨γ1⟩=⟨γ⟩. Potom
                                          ∫γ1f=∫αβf(γ1(t))γ1′(t)dt=∫αβf(γ(ω(t)))γ′(ω(t))ω′(t)dt=s≔ω(t)∫βαf(γ(s))γ′(s)ds=−∫γf
                                          Řekneme, že γ1 je vopáčná křivka ke γ. Značíme γ1=−γ.
                                          Věta Nechť γ:[α,β]→ℂ je regulární křivka, φ,ψ∈𝒞(⟨γ⟩). Pro Ω≔ℂ∖φ(⟨γ⟩) položme
                                          f:Ω→ℂ,f(z)≔∫γψ(ζ)φ(ζ)−zdζ
                                          Potom f lze na Ω vyjádřit jako mocninnou řadu.
                                          Důkaz Zvolme nějaký disk D(a,r)⊂Ω. Potom pro dané z∈D(a,r),ζ∈⟨γ⟩ máme
                                          |z−aφ(ζ)−a|≤|z−a|r<1
                                          1φ(ζ)−z=1(φ(ζ)−a)(1−z−aφ(ζ)−a)=∑n=0∞(z−a)n(φ(ζ)−a)n+1
                                          Tato řada stejnoměrně konverguje pro ζ∈⟨γ⟩. Tím pádem funkci můžeme přepsat do tvaru
                                          f(z)=∫γ∑n=0∞ψ(ζ)(z−a)n(φ(ζ)−a)n+1dζ=∑n=0∞(∫γψ(ζ)(φ(z)−a)n+1dζ)⏟cn(z−a)n
                                          Pro koeficienty máme
                                          cn≤‖ψ‖𝒞Vαβ(γ)rn+1
                                          Z toho plyne, že řada konverguje s poloměrem konvergence ≥r.
                                          Příklad Je-li a∈ℂ,r∈ℝ+, potom kladně orientovaná kružnice je křivka γ(t)≔a+rexpit,t∈[0,2π]. Její vopáčnou křivkou je záporně orientovaná kružnice γ~(t)≔a+rexp(−it),t∈[0,2π].
                                          Příklad Úsečka mezi body a,b∈ℂ, kterou značíme [a,b], je křivka γ(t)≔a+(b−a)t=(1−t)a+tb,t∈[0,1]. Pro integrál po úsečce platí
                                          ∫[a,b]f=(b−a)∫01f(a+(b−a)t)dt
                                          Snadno ověříme, že [b,a] je vopáčná křivka k [a,b].
                                          Příklad Pro a,b,c∈ℂ máme trojúhelník △(a,b,c)≔[a,b,c]κ. Jeho obvod je křivka, přičemž s trochou pochybného značení můžeme psát
                                          ∂△(a,b,c)=[a,b]⊕︎[b,c]⊕︎[c,a]
                                          Pro integrál máme
                                          ∫∂△(a,b,c)f=∫[a,b]f+∫[b,c]f+∫[c,a]f
                                          Sudé permutace ∂△(a,b,c),∂△(b,c,a),∂△(c,a,b) jsou ekvivalentní křivky.Liché permutace ∂△(b,a,c),∂△(a,c,b),∂△(c,b,a) jsou k nim vopáčné křivky.
                                          Definice Nechť γ:[α,β]→ℂ je regulární uzavřená křivka a z∈ℂ∖⟨γ⟩. Potom index bodu z vzhledem ke γ je
                                          indγ(z)≔12πi∫γdζζ−z
                                          Poznámka Z jisté věty plyne, že funkci indγ lze vyjádřit mocninnou řadou, tudíž je spojitá.
                                          Věta Nechť γ:[α,β]→ℂ je regulární uzavřená křivka a Ω≔ℂ∖⟨γ⟩. Potom funkce indγ:Ω→ℂ nabývá celočíselné hodnoty, je konstantní na každé souvislé komponentě a na neomezené komponentě nabývá hodnotu 0.
                                          Důkaz Nechť z∈Ω. Zaveďme pomocné funkce φ,ψ:[α,β]→ℂ:
                                          φ(t)≔exp∫αtγ′(s)γ(s)−zds
                                          ψ(t)≔φ(t)γ(t)−z
                                          Speciálně platí φ(α)=1,φ(β)=exp(2πiindγ(z)). Pro derivace máme
                                          φ′(t)=γ′(t)γ(t)−zφ(t)
                                          ψ′(t)=φ′(t)γ(t)−z−φ(t)γ′(t)(γ(t)−z)2=0
                                          Zároveň φ,ψ jsou spojité a po částech 𝒞1. Z nulovosti derivace plyne, že ψ je konstantní, tedy
                                          ∀t∈[α,β]:φ(t)γ(t)−z=ψ(t)=ψ(α)=1γ(α)−z
                                          exp(2πiindγ(z))=φ(β)=γ(β)−zγ(α)−z=1
                                          Z toho plyne, že indγ(z)∈ℤ. Jelikož funkce indγ je spojitá a nabývá hodnoty z diskrétní množiny, na souvislých komponentách musí být konstantní. Zbývá dokázat, že na neomezené komponentě je funkce nulová. Nechť z je prvek neomezené komponenty, potom
                                          |indγ(z)|=|12πi∫αβγ′(t)γ(t)−zdt|≤Vαβ(γ)2πdist(z,⟨γ⟩)→|z|→∞0

                                          Goursatova věta

                                          Poznámka Nechť ∅≠U⊂ℂ je otevřená množina, F∈H(U), I⊂ℝ je interval a γ∈𝒞1(I),⟨γ⟩⊂U. Potom pro všechna t∈I platí
                                          (F∘γ)′(t)=F′(γ(t))γ′(t)
                                          přičemž první derivace na pravé straně je podle komplexní proměnné a druhá podle reálné proměnné.
                                          Důkaz Máme ∂z¯F=0,∂zF=F′. Definujme γ1≔ℜ∘γ,γ2≔ℑ∘γ. Potom
                                          (F∘γ)′(t)=∂xF(γ(t))γ1′(t)+∂yF(γ(t))γ2′(t)=∂zF(γ(t))γ1′(t)+∂zF(γ(t))γ2′(t)=F′(γ(t))γ′(t)
                                          Věta Nechť F∈H(Ω),F′∈𝒞(Ω) a γ:[α,β]→Ω je regulární křivka. Potom
                                          ∫γF′=F(γ(β))−F(γ(a))
                                          Speciálně je-li γ uzavřená, potom ∫γF′=0.
                                          Důkaz
                                          ∫γF′=∫αβF′(γ(t))γ′(t)dt=∫αβ(F∘γ)′=F(γ(β))−F(γ(a))
                                          Důsledek Nechť γ je regulární uzavřená křivka v ℂ. Potom
                                          • ∀n∈ℕ:∫γzndz=0
                                          • pokud 0∉⟨γ⟩, potom
                                            ∀n∈ℤ,n≤−2:∫γzndz=0
                                          Důkaz Pro n≠−1 je zn=ddzzn+1n+1.
                                          Poznámka Pro 0∉⟨γ⟩ máme ∫γz−1dz=2πi⋅indγ(0).
                                          Definice Nechť (X,ρ) je metrický prostor a K⊂X je kompaktní. Potom průměr K je
                                          diamK≔maxx,y∈Kρ(x,y)
                                          Lemma Nechť (X,τ) je Hausdorffův prostor a ∅≠Kn⊂X,n∈ℕ jsou kompaktní, přičemž ∀n∈ℕ:Kn⊃Kn+1. Potom ⋂n=1∞Kn≠∅.
                                          Důkaz Jelikož jsme v Hausdorffově prostoru, všechny Kn jsou uzavřené. Zřejmě pro všechna N∈ℕ je
                                          ⋂n=1NKn=KN
                                          Teď stačí použít duální definici kompaktnosti (máme-li systém uzavřených množin, kde každý konečný podsystém má neprázdný průnik, potom celý systém má neprázdný průnik).
                                          Důsledek Nechť (X,ρ) je metrický prostor a ∅≠Kn⊂X,n∈ℕ jsou kompaktní, přičemž ∀n∈ℕ:Kn⊃Kn+1 a limn→∞diam(Kn)=0. Potom |⋂n=1∞Kn|=1.
                                          Věta Goursat Nechť f∈H(Ω) a Δ≔△(a,b,c)⊂Ω. Potom
                                          ∫∂Δf=0
                                          Důkaz Jsou-li a,b,c kolineární, důkaz je zřejmý. Předpokládejme tedy, že nejsou kolineární. Položme
                                          J≔∫∂Δf
                                          a L≔|a−b|+|b−c|+|c−a|. Zjevně diam(Δ)≤L. Označme středy stran trojúhelníka a rozdělme podle nich trojúhelník na čtyři menší trojúhelníčky:
                                          a′≔b+c2,b′≔c+a2,c′≔a+b2
                                          Δ1,1≔△(a,c′,b′),Δ1,2≔△(c′,b,a′),Δ1,3≔△(b′,a′,c),Δ1,4≔△(a′,b′,c′)
                                          Snadno si rozmyslíme, že Δ1,j jsou podobné Δ a platí
                                          J=∫∂Δf=∑j=14∫∂Δ1,jf
                                          Z trojúhelníkové nerovnosti plyne
                                          |J|≤∑j=14|∫∂Δ1,jf|
                                          Jistě najdeme j∈4^ takové, že |∫∂Δ1,jf|≥|J|4. Položme Δ2≔Δ1,j, potom délka Δ2 je L2. Analogicky rozsekáme Δ2 na čtyři menší trojúhelníky a vybereme si z nich jeden, pro nějž absolutní hodnota integrálu je větší než |J|16. Ten označíme Δ3. A tak dále (pro konzistenci také označíme Δ1≔Δ). Platí
                                          |∫∂Δn|≥|J|4n−1
                                          délka Δn=L2n−1
                                          Jelikož průměry trojúhelníků jdou k nule a trojúhelníky se do sebe postupně vnořují, z předchozího lemmatu plyne, že pro nějaké z0∈ℂ je
                                          ⋂n=1∞Δn={z0}
                                          Vezměme libovolné ε∈ℝ+. Jelikož existuje f′(z0), máme
                                          ∃δ∈ℝ+,∀z∈D(z0,δ):|f(z)−f(z0)−f′(z0)(z−z0)|<ε|z−z0|
                                          Zvolme n∈ℕ takové, aby 12n−1<δ. Jelikož z∈Δn, pro všechna z∈⟨∂Δn⟩ platí |z−z0|≤L2n−1. Dosazením do výroku máme
                                          |J|4n−1≤|∫∂Δnf(z)dz|=|∫∂Δn(f(z)−f(z0)−f′(z0)(z−z0))dz|≤délka(∂Δn)⋅maxz∈⟨∂Δn⟩|f(z)−f(z0)−f′(z0)(z−z0)|≤délka(∂Δn)⋅maxz∈⟨∂Δn⟩ε|z−z0|≤délka(∂Δn)⋅εdiam(Δn)
                                          (kde výraz f(z0)−f′(z0)(z−z0) jsme si mohli bezskrupulózně přidat do integrálu, protože je to polynom v proměnné z, takže má primitivní funkci a jeho integrál po uzavřené křivce je 0).Z toho plyne
                                          |J|≤4n−1⋅L2n−1⋅εL2n−1=εL2
                                          Jelikož L je konstanta a ε∈ℝ+ bylo voleno libovolně, máme J=0.
                                          Věta Nechť f∈𝒞(Ω), K⊂Ω je kompaktní, a∈Ω a platí, že ∀w∈K:[a,w]⊂Ω. Potom (w∈Ω)↦∫[a,w]f je spojitá funkce.
                                          Důkaz
                                          ∫[a,w]f=(w−a)∫01f(a+t(w−a))dt
                                          Funkce (t∈[0,1],w∈K)↦f(a+t(w−a)) je spojitá na kompaktní množině, tedy omezená. Tudíž existuje M∈ℝ0+ takové, že pro všechna t∈[0,1],w∈K je |f(a+t(w−a))≤M|. Ok, a jak z toho plyne původní tvrzení?
                                          Věta Nechť pro nějaké p∈Ω je f∈H(Ω)∖{p} a f∈𝒞(Ω). Potom pro všechny Δ≔△(a,b,c)⊂Ω je ∫∂Δf=0.
                                          Důkaz Rozlišíme několik případů:
                                          • Pokud p∉Δ, potom to triviálně plyne z Goursata (když je bod někde úplně mimo, může nám být jedno, že v něm funkce není holomorfní, protože stačí zúžit definiční obor).
                                          • Nechť p je vrchol Δ, tedy bez újmy na obecnosti p=a. Zvolme r∈ℝ+ takové, aby D¯(a,r)⊂Ω∧b,c∉D¯(a,r). Množina K≔D¯(a,r)∩Δ je kompaktní a a je hromadný bod K. Vezměme w∈K, potom podle předchozí věty ∫∂△(w,b,c) závisí spojitě na w. Jelikož všude mimo a je to podle předchozího případu 0, musí to v a být taky 0.
                                          • Nechť p leží na hraně Δ, ale není vrchol. Bez újmy na obecnosti p∈[a,b]. Potom
                                            ∫∂Δf=∫∂△(a,p,c)f+∫∂△(p,b,c)f
                                            Oba integrály vpravo jsou podle předchozího bodu 0.
                                          • Pro p uvnitř trojúhelníka si to analogicky jako v předchozím bodě rozdělíme na tři trojúhelníky.

                                          Cauchyova věta pro konvexní množiny

                                          Lemma Nechť Ω je konvexní, f∈𝒞(Ω) a platí, že pro všechny Δ≔△(a,b,c),a,b,c∈Ω je ∫∂Δf=0. Potom f má primitivní funkci F∈H(Ω).
                                          Důkaz Pro pevné a∈Ω definujme
                                          F(z)≔∫[a,z]f
                                          Máme-li z0∈Ω, potom chceme dokázat, že
                                          limz→z0F(z)−F(z0)z−z0−f(z0)=0
                                          Jelikož Ω je konvexní, můžeme mezi libovolnými třemi body udělat trojúhelník. Platí
                                          0=∫∂△(a,z,z0)f=∫[a,z]f+∫[z,z0]f−∫[a,z0]f=F(z)+∫[z,z0]f−F(z0)
                                          |F(z)−F(z0)z−z0−f(z0)|=|F(z)−F(z0)−f(z0)(z−z0)z−z0|=|∫[z0,z](f(ζ)−f(z0))dζz−z0|≤|z−z0|maxζ∈[z0,z]|f(ζ)−f(z0)||z−z0|≤maxζ∈D¯(z0,|z−z0|)|f(ζ)−f(z0)|→z→z00
                                          Věta Nechť Ω je konvexní, p∈Ω,f∈H(Ω∖{p}) a f∈𝒞(Ω). Potom pro každou regulární uzavřenou křivku γ v Ω platí
                                          ∫γf=0
                                          (Speciálně to platí i pro f∈H(Ω).)
                                          Důkaz Podle Goursata to platí pro všechny trojúhelníky. Podle lemmatu má f primitivní funkci F∈H(Ω), tudíž
                                          ∫γf=∫γF′=0
                                          Věta Cauchyův vzorec pro konvexní množiny Nechť Ω je konvexní, f∈H(Ω) a γ je regulární uzavřená křivka v Ω. Potom
                                          ∀z∈Ω∖⟨γ⟩:12πi∫γf(ζ)ζ−zdζ=indγ(z)f(z)
                                          Důkaz Vezměme pevné z∈Ω∖⟨γ⟩. Pro ζ∈Ω definujme
                                          g(ζ)≔{f(ζ)−f(z)ζ−z,ζ≠zf′(z),ζ=z
                                          Zjevně g∈H(Ω∖{z}),g∈𝒞(Ω). Z předchozí věty
                                          0=∫γg=∫γf(ζ)−f(z)ζ−zdζ=∫γf(ζ)ζ−zdζ−2πi⋅indγ(z)⋅f(z)
                                          Věta Nechť f∈H(Ω). Potom f lze vyjádřit na Ω mocninnou řadou.
                                          Důkaz Nechť D(a,r)⊂Ω. Pro r′∈(0,r),t∈[0,2π] definujme γ(t)≔a+r′exp(it).Zřejmě D(a,r) je konvexní a pro všechna z∈D(a,r′) platí indγ(z)=1, takže podle předchozí věty je
                                          f(z)=12πi∫γf(ζ)ζ−zdζ
                                          Podle nějaké dávno dokázané věty víme, že f lze na D(a,r′) zapsat jako mocninnou řadu, takže
                                          f(z)=∑n=0∞cn(z−a)n,cn=fn(a)n!
                                          Jelikož cn nezávisí na r′, toto vyjádření funguje na celém D(a,r), tudíž i na celém Ω.
                                          Důsledek Nechť f:Ω→ℂ. Potom následující výroky jsou ekvivalentní:
                                          Důsledek Je-li f∈H(Ω), potom f′∈H(Ω).
                                          Důkaz
                                          f∈H(Ω)⟹f je analytická⟹f′ je analytická⟹f′∈H(Ω)
                                          Důsledek Je-li f∈H(Ω), potom má derivace všech řádů.
                                          Věta Morera Nechť f∈𝒞(Ω) a pro každý trojúhelník Δ⊂Ω platí ∫∂Δf=0. Potom f∈H(Ω).
                                          Důkaz Nechť D(a,r)⊂Ω. Jak už jsme dokázali, z toho, že pro všechny trojúhelníky v D(a,r) je integrál nulový, plyne, že existuje primitivní funkce F∈H(D(a,r)). Tudíž i f∈H(D(a,r)). Jelikož jsme a volili libovolně, f∈H(Ω).

                                          Kořeny holomorfních funkcí

                                          Definice Nechť f∈H(Ω). Potom množina jejích kořenů je 𝒵(f)≔f−1({0})={z∈Ω|f(z)=0}.
                                          Poznámka 𝒵(f) je uzavřená podmnožina Ω, protože je to spojitý vzor uzavřené množiny {0}.
                                          Poznámka Nechť U1,U2⊂ℂ jsou otevřené a neprázdné a g1∈H(U1),g2∈H(U2) splňují ∀z∈U1∩U2:g1(z)=g2(z). Potom existuje právě jedna g∈H(U1∪U2) taková, že g|U1=g1,g|U2=g2.
                                          Poznámka Nechť f∈H(Ω),a∈Ω. Potom f je nulová na nějakém okolí a právě tehdy, pokud všechny její derivace v a jsou nulové, tedy ∀n∈ℕ0:fn(a)=0.
                                          Důkaz
                                          (⇒)
                                          Zřejmé.
                                          (⇐)
                                          Funkci vyjádříme mocninnou řadou na nějakém disku kolem a.
                                          Příklad Pro reálné funkce toto neplatí. Například mějme f∈𝒞∞(ℝ) definovanou jako
                                          f(x)≔{exp(−1x2),x≠00,x=0
                                          Potom fn(0)=0 pro každé n∈ℕ0, ale f≠0. Detaily viz Štampach.
                                          Věta Nechť f∈H(Ω),a∈Ω, přičemž f není všude rovna nule na žádném okolí a. Potom existují jednoznačná m∈ℕ0,g∈H(Ω) taková, že g(a)≠0 a
                                          ∀z∈Ω:f(z)=(z−a)mg(z)
                                          Důkaz
                                          Jednoznačnost
                                          Nechť
                                          ∀z∈Ω:f(z)=(z−a)m1g1(z)=(z−a)m2g2(z)
                                          Kdyby m1<m2, potom g1(a)=(a−a)m2−m1=0, což je spor, tudíž m1=m2. Pro z≠a dostaneme vydělením g1(z)=g2(z) a limitou tuto rovnost doplníme i do a.
                                          Existence
                                          Zvolme D(a,r)⊂Ω. Potom pro všechna z∈D(a,r) máme
                                          f(z)=∑n=0∞cn(z−a)n
                                          Z předpokladu plyne, že pro nějaké m∈ℕ0 je cm≠0. Vezměme nejmenší takové m. Definujme
                                          U1≔D(a,r),g1(z)≔∑n=m∞cn(z−a)n−m
                                          U2≔Ω∖{a},g2(z)≔f(z)(z−a)m
                                          Zřejmě na U1∩U2 je g1=g2, takže je můžeme sloučit do jedné funkce g∈H(U1∪U2)=H(Ω). Snadno ověříme, že toto g splňuje znění věty.
                                          Důsledek Nechť f∈H(Ω),a∈Ω,f(a)=0. Potom buď f je nulová na nějakém okolí a, nebo a je izolovaný kořen.
                                          Důkaz Nechť f není nulová na žádném okolí a. Podle předchozí věty najdeme m,g. Jelikož g je spojitá a g(a)≠0, existuje δ∈ℝ+ takové, že ∀z∈D(a,δ):g(z)≠0. Tudíž i pro všechna z∈D(a,δ)∖{a} je f(z)≠0.
                                          Důsledek Nechť f∈H(Ω) a a∈Ω je izolovaný kořen. Potom existují jednoznačná m∈ℕ,g∈H(Ω) taková, že g(a)≠0 a
                                          ∀z∈Ω:f(z)=(z−a)mg(z)
                                          Definice m z předchozí věty je násobnost kořenu a.
                                          Věta Nechť Ω je oblast a f∈H(Ω). Potom buď f=0 (neboli 𝒵(f)=Ω), nebo 𝒵(f) nemá hromadný bod. Jinými slovy, všechny kořeny funkce různé od nuly jsou izolované.
                                          Důkaz Označme A⊂Ω množinu hromadných bodů 𝒵(f). Jelikož 𝒵(f) je uzavřená, máme A⊂𝒵(f), z čehož plyne, že i A je uzavřená (protože obsahuje všechny své hromadné body). Ukážeme, že A je také otevřená. Máme-li nějaké a∈A, potom to z definice musí být neizolovaný kořen, takže f je nulová na nějakém jeho okolí a toto okolí je také podmnožinou A. Dokázali jsme, že A je obojetná. Jelikož jsme na souvislé množině, tak buď A=Ω (tedy i 𝒵(f)=Ω), nebo A=∅.
                                          Důsledek Má-li 𝒵(f) v Ω hromadný bod, potom f=0.
                                          Poznámka Nechť U⊂ℂ je otevřená. Potom existuje posloupnost kompaktních množin (Kn), jejíž sjednocení je celé U.
                                          Důkaz Vezměme systém
                                          ℳ≔{D¯(a,r)⊂U|a∈ℚ[i],r∈ℚ+}
                                          Tento systém je spočetný, takže ho můžeme zapsat jako posloupnost, a snadno ověříme, že jeho sjednocení je celé U.
                                          Důsledek Nechť Ω je souvislá a f∈H(Ω) není všude nulová. Potom 𝒵(f) je nejvýše spočetná.
                                          Důkaz Víme, že 𝒵(f) nemá hromadný bod. Podle předchozí poznámky můžeme Ω pokrýt posloupností kompaktních množin. Můžeme si rozmyslet, že 𝒵(f)∩Kn je konečná pro každé n, z čehož plyne tvrzení.
                                          Důsledek Nechť Ω je souvislá a f,g∈H(Ω). Má-li množina {z∈Ω|f(z)=g(z)} hromadný bod, potom se funkce rovnají.
                                          Důkaz Aplikujeme předešlé poznatky na funkci f−g.
                                          Poznámka Existuje právě jedno prodloužení funkce ln na ℂ∖(−∞,0], ale na celé ℂ ji prodloužit nelze.
                                          Příklad Na Ω≔ℂ∖{0} definujme funkci f(z)≔sinπz. Kořeny této funkce mají hromadný bod 0, ale to nám nevadí, protože neleží v Ω.

                                          Izolované singularity holomorfní funkce

                                          Definice Pro a∈ℂ,r∈ℝ+ budeme značit „propíchnutý disk“ D′(a,r)≔D(a,r)∖{a}.
                                          Definice Nechť Ω⊂ℂ je oblast, a∈Ω a f∈H(Ω∖{a}). Potom f má v a izolovanou singularitu. Je-li možné f rozšířit na celé Ω tak, aby pořád byla holomorfní, jde o odstranitelnou singularitu.
                                          Věta Nechť a∈Ω,f∈H(Ω∖{a}). Potom singularita je odstranitelná právě tehdy, pokud pro nějaké r∈ℝ+ je D(a,r)⊂Ω a f je omezená na D′(a,r).
                                          Důkaz Implikace (⇒) je zřejmá. Dokážeme (⇐). Nechť |f| je na D′(a,r) omezena konstantou M. Definujeme
                                          h(z)≔{(z−a)2f(z),z∈Ω∖{a}0,z=a
                                          Zřejmě h∈H(Ω∖{a}). Zároveň je i h∈H(Ω), protože
                                          h′(a)=limz→ah(z)−h(a)z−a=limw→0wf(a+w)=0
                                          Z toho plyne, že h můžeme na D(a,r) vyjádřit mocninnou řadou:
                                          h(z)=∑n=0∞cn(z−a)n
                                          Jelikož h(a)=h′(a)=0, máme c0=c1=0, takže můžeme vytknout
                                          h(z)=(z−a)2∑n=2∞cn(z−a)n−2
                                          Z toho na Ω∖{a} platí
                                          f(z)=∑n=2∞cn(z−a)n−2
                                          Takže stačí dodefinovat f(a)≔c2 a tím jsme opravili singularitu.
                                          Definice Nechť a∈Ω,f∈H(Ω∖{a}). f má v a pól řádu m∈ℕ, pokud existují c1,…,cm∈ℂ,cm≠0 taková, že funkce
                                          f(z)−∑k=1mck(z−a)k
                                          má v a odstranitelnou singularitu. Tato sumáž se nazývá hlavní část f v a.
                                          Poznámka To je ekvivalentní tomu, že f(z)=∑k=1mck(z−a)k+g(z), kde g∈H(Ω).
                                          Definice Nechť a∈Ω,f∈H(Ω∖{a}). f má v a podstatnou singularitu, pokud pro všechny D(a,r)⊂Ω je f(D′(a,r)) hustá podmnožina ℂ.
                                          Lemma Nechť a∈Ω,f∈H(Ω∖{a}).
                                          1. Má-li f v a odstranitelnou singularitu, potom limaf∈ℂ.
                                          2. Má-li f v a pól, potom limaf=∞.
                                          3. Má-li f v a podstatnou singularitu, potom neexistuje limaf.
                                          Důkaz
                                          1. Zřejmé.
                                          2. Z definice pólu máme funkci g∈H(a) takovou, že
                                            f=1(z−a)m(cm+∑k=1m−1ck(z−a)k+(z−a)mg(z))
                                            Zlomek jde v limitě k ∞ a závorka jde k cm, které není 0, takže celý výraz jde k nekonečnu.
                                          3. Vezměme fixní w∈ℂ a r takové, že D(a,r)⊂Ω a definujme rn≔rn. Z předpokladu je pro každé n množina f(D′(a,rn)) hustá v ℂ, takže najdeme zn∈D′(a,rn) takové, že |f(zn)−w|<1n. Potom zn→a,f(zn)→w. Jelikož w bylo voleno libovolně, podle Heineovy věty f nemá limitu.
                                          Věta Nechť a∈Ω,f∈H(Ω∖{a}). Potom nastane právě jedna z možností:
                                          1. f má v a odstranitelnou singularitu.
                                          2. f má v a pól.
                                          3. f má v a podstatnou singularitu.
                                          Důkaz Z předchozího lemmatu plyne, že může nastat nejvýše jedna z možností. Dokážeme, že pokud f nemá podstatnou singularitu, potom má odstranitelnou singularitu nebo pól. Předpokládejme tedy, že existují r,δ∈ℝ+ a w∈ℂ taková, že
                                          D(a,r)⊂Ω∧f(D′(a,r))∩D(w,δ)=∅
                                          Jinými slovy, pro každé z∈D′(a,r) je |f(z)−w|≥δ. Na tomto disku definujme funkci
                                          F(z)≔1f(z)−w
                                          Tato funkce zjevně je holomorfní a omezená, jelikož splňuje 0<|F(z)|≤1δ, takže má v a odstranitelnou singularitu. Dodefinujeme ji na celé D(a,r). Platí
                                          ∀z∈D′(a,r):f(z)=w+1F(z)
                                          Je-li F(a)≠0, potom můžeme v klidu definovat f(a)≔w+1F(a), takže f má odstranitelnou singularitu. Ve vopáčném případě je a izolovaný kořen F s nějakou násobností m:
                                          ∀z∈D(a,r):F(z)=(z−a)mG(z),G∈H(D(a,r)),G(a)≠0
                                          Jelikož pro z≠a je F(z)≠0, G je nenulová na celém D(a,r), takže i 1G∈H(D(a,r)). Rozvineme ji do mocninné řady:
                                          1G(z)=∑n=0∞cn(z−a)n,c0=1G(a)≠0
                                          Dosazením dostáváme
                                          f(z)=w+(z−a)−m∑n=0∞cn(z−a)n=∑n=0m−1cn(z−a)n−m⏟hlavní část f+w+∑n=m∞cn(z−a)n−m⏟H(D(a,r))
                                          Tudíž f má pól řádu m.
                                          Příklad Funkce f(z)≔exp1z na množině Ω≔ℂ∖{0} má podstatnou singularitu v bodě 0.

                                          Liouvillova věta

                                          Věta Parsevalova rovnost pro funkci komplexní proměnné Nechť a∈ℂ,R∈ℝ+∪{+∞} a f∈H(D(a,R)) má tvar mocninné řady
                                          f(z)=∑n=0∞cn(z−a)n
                                          Potom pro všechna r∈(0,R) platí
                                          ∑n=0∞|cn|2r2n=12π∫02π|f(a+rexpiθ)|2dθ
                                          Důkaz Máme
                                          f(a+rexpiθ)=∑n=1∞cnrnexpinθ
                                          Tato řada konverguje stejnoměrně vůči θ, takže můžeme psát
                                          12π∫02π|f(a+rexpiθ)|2dθ=12π∫−ππ(∑m=0∞cmrmexpimθ)(∑n=0∞(cn)¯rnexp(−inθ))dθ=∑m=0∞∑n=0∞cm(cn)¯rm+n12π∫−ππexpi(m−n)θdθ=∑m=0∞∑n=0∞cm(cn)¯rm+nδm,n=∑n=0∞cn(cn)¯rn+n=∑n=0∞|cn|2r2n
                                          Věta Liouville Je-li f∈H(ℂ) omezená na ℂ, potom je konstantní.
                                          Důkaz Nechť ∀z∈ℂ:|f(z)|≤M. Rozvinutím do mocninné řady a aplikací Parsevalovy rovnosti máme
                                          ∑n=0∞|cn|2r2n=12π∫02π|f(a+rexpiθ)|2dθ≤12π∫02πM2=M2
                                          Speciálně každý člen sumáže musí být menší nebo roven M2, z čehož plyne |cn|≤Mrn. Jelikož to platí pro každé r∈ℝ+, pro n>0 máme cn=0, takže f je konstantní.
                                          Věta základní věta algebry Každý komplexní polynom stupně alespoň 1 má kořen.
                                          Důkaz Nechť P je polynom stupně n. Bez újmy na obecnosti předpokládejme, že je monický:
                                          P(z)=zn+∑k=0n−1ckzk
                                          Předpokládejme, že P nemá žádný kořen. Potom funkce f(z)≔1P(z) je holomorfní na celém ℂ. Snadno ověříme, že f(z)=z−n(1+𝒪(1z))∴lim∞f=0, tudíž f je omezená. Podle Liouvillovy věty musí být konstantní, z čehož plyne degP=0.

                                          Cvičení

                                          Věta Nechť A∈ℝ0+ a (bn)⊂ℝ. Potom
                                          lim supn→∞Abn=Alim supn→∞bn
                                          Věta Nechť (an),(bn)⊂ℝ a limn→∞an=A∈ℝ0+. Potom
                                          lim supn→∞anbn=Alim supn→∞bn
                                          Důkaz Nechť B≔lim supn→∞bn. Z definice limsup existuje vybraná posloupnost (bnk) taková, že limk→∞bnk=B. Potom limk→∞ankbnk=AB. Nechť (an′bn′) je libovolná vybraná posloupnost z anbn, která má nějakou limitu C, potom limn→∞bn′=CA. To musí být opět z definice limsup menší nebo rovno B, z čehož plyne C≤AB.
                                          Cvičení Na Ω≔ℂ∖{±i} definujme funkci
                                          f(z)≔1z2+1
                                          Vyjádřete tuto funkci jako mocninnou řadu kolem daného z0∈Ω. Určete poloměr konvergence.
                                          ŘešeníRozložíme si funkci na parciální zlomky:
                                          f(z)=i2(z+i)−i2(z−i)
                                          Upravením do vhodného tvaru a aplikací vzorečku pro geometrickou řadu dostáváme
                                          f(z)=∑n=0∞(i2(z0+i)(−1z0+i)n−i2(z0−i)(−1z0−i)n)(z−z0)n=∑n=0∞(−1)ni2(1(z0+i)n+1−1(z0−i)n+1)(z−z0)n
                                          Poloměr konvergence můžeme určit jako vzdálenost od nejbližší singularity, tedy
                                          R=min{|z0+i|,|z0−i|}
                                          Věta Nechť A⊂ℂ nemá hromadný bod a f∈H(ℂ∖A) nemá odstranitelnou singularitu v žádném bodě A. Potom pro všechna z0∈ℂ∖A lze f vyjádřit jako mocninnou řadu se středem z0 a poloměrem konvergence R≔dist(z0,A)>0.
                                          Důkaz Poloměr konvergence je alespoň R, protože holomorfní funkci můžeme vyjádřit mocninnou řadou na každém disku, který se vejde do jejího definičního oboru. Kdyby byl větší než R, potom bychom funkci mohli v nějakém a∈A dodefinovat tak, aby byla pořád holomorfní, takže singularita by byla odstranitelná.
                                          Poznámka Nechť f∈H(Ω),z0=x0+iy0∈Ω,f′(z0)≕α+iβ≠0. Vezmeme-li f jako funkci ℝ2→ℝ2, potom snadno ověříme, že jakobián je nenulový, takže má inverzi na okolí (x0,y0).
                                          Cvičení Nechť Ω⊂ℂ je souvislá. Najďěte všechny f∈H(Ω) takové, že f(Ω)⊂ℝ.
                                          ŘešeníOznačíme f(x+iy)=u+iv, přičemž v=0. Podle Cauchy-Riemannových rovnic máme
                                          ∂xu=∂yv=0
                                          ∂yu=−∂xv=0
                                          Z toho a z předpokladu souvislosti plyne, že u je konstanta. Tudíž tuto vlastnost mají jen konstantní funkce.
                                          Cvičení Spočtěte
                                          ∫[i,2+3i]zexpz2dz
                                          Řešení
                                          ∫[i,2+3i]zexpz2dz=∫[i,2+3i](expz22)′dz=[expz22]i2+3i

                                          Princip maximálního modulu

                                          Věta Nechť a∈ℂ,R∈(0,∞],f∈H(D(a,R)). Potom pro všechna r∈(0,R) platí
                                          |f(a)|≤maxθ∈ℝ|f(a+rexpiθ)|
                                          přičemž rovnost nastane právě tehdy, pokud f je konstantní.
                                          Důkaz Vyjádřeme si f jako mocninnou řadu:
                                          f(z)=∑n=0∞cn(z−a)n
                                          Potom použitím Parsevalovy rovnosti máme
                                          |f(a)|2=|c0|2≤∑n=0∞|cn|2r2n=12π∫02π|f(a+rexpiθ)|2dθ≤maxθ∈ℝ|f(a+rexpiθ)|2
                                          Zároveň nerovnost |c0|2≤∑ může být rovnost jen tehdy, pokud všechny ostatní koeficienty jsou nulové, tedy f je konstantní.
                                          Důsledek Nechť a∈ℂ,R∈(0,∞],f∈H(D(a,R)) a navíc ∀z∈D(a,R):f(z)≠0. Potom pro všechna r∈(0,R) platí
                                          |f(a)|≥minθ∈ℝ|f(a+rexpiθ)|
                                          Důkaz Aplikujeme předchozí větu na funkci 1f.
                                          Věta princip maximálního modulu Nechť Ω je souvislá a f∈H(Ω) není konstantní. Potom |f| nemá v Ω lokální maximum.
                                          Důkaz Vezměme libovolné a∈Ω. Zvolíme R∈ℝ+ takové, aby D(a,R)⊂Ω, a třeba r≔R2. Jelikož Ω je souvislá, f není konstantní ani na D(a,R). Podle věty existuje θ takové, že |f(a+rexpiθ)|>|f(a)|, přičemž a+rexpiθ∈D(a,r). Jelikož R jsme volili libovolně, a není lokální maximum.
                                          Důsledek Nechť Ω je souvislá a f∈H(Ω) není konstantní a nemá kořen v Ω. Potom |f| nemá v Ω lokální minimum.
                                          Důkaz Aplikujeme předchozí větu na funkci 1f.
                                          Důsledek Nechť Ω je souvislá a omezená a f∈H(Ω),f∈𝒞(Ω¯). Potom
                                          maxz∈Ω¯|f(z)|=maxz∈∂Ω|f(z)|
                                          Navíc pokud f není konstantní, potom
                                          ∀a∈Ω:|f(a)|<maxz∈∂Ω|f(z)|
                                          Důkaz Maxima existují, protože Ω¯ a ∂Ω jsou omezené a uzavřené, takže kompaktní. Pro konstantní f je důkaz zřejmý. Je-li f nekonstatní, potom podle principu maximálního modulu nemůže maximum ležet v Ω, takže musí ležet jen na hranici.

                                          Stejnoměrná konvergence posloupnosti holomorfních funkcí

                                          Věta Cauchyův odhad Nechť a∈ℂ,R∈ℝ+,f∈H(D(a,R)) a |f| je na D(a,R) omezená konstantou M∈ℝ+. Potom
                                          ∀n∈ℕ0:|fn(a)|≤n!MRn
                                          Důkaz Vyjádříme si f jako mocninnou řadu:
                                          f(z)=∑n=0∞cn(z−a)n
                                          Z Parsevalovy rovnosti pro každé n∈ℕ0 dostáváme
                                          |cn|2r2n≤∑k=0∞|ck|2r2k=12π∫02π|f(a+rexpiθ)|2dθ≤12π∫02πM2dθ≤M2
                                          Odmocněním a použitím Taylorova vztahu cn≔fn(a)n! dostáváme znění věty.
                                          Poznámka Liouvillova věta říká, že tento odhad platí i pro R=∞.
                                          Definice Nechť fj:Ω→ℂ pro každé j∈ℕ a f:Ω→ℂ. Posloupnost (fj) konverguje stejnoměrně na kompaktních podmnožinách Ω, pokud konverguje stejnoměrně k f na každé kompaktní K⊂Ω.
                                          Definice Nechť fj:Ω→ℂ pro každé j∈ℕ a f:Ω→ℂ. Posloupnost (fj) konverguje lokálně stejnoměrně na Ω, pokud pro každé a∈Ω existuje okolí Ua⊂Ω, na němž (fj) konverguje stejnoměrně k f.
                                          Poznámka Posloupnost konverguje stejnoměrně na kompaktních podmnožinách, právě když konverguje lokálně stejnoměrně.
                                          Důkaz
                                          (⇒)
                                          Stačí zvolit Ua≔D(a,r) takové, že (Ua)¯⊂Ω.
                                          (⇐)
                                          Nechť K⊂Ω je kompaktní. Pro každé a∈K zvolíme Ua, na němž posloupnost konverguje stejnoměrně. Tato okolí tvoří pokrytí K, z něhož vybereme konečné podpokrytí. Potom v definici stejnoměrné konvergence stačí pro dané ε vybrat maximální n0 ze všech okolí z tohoto podpokrytí.
                                          Věta Nechť fj∈H(Ω) pro každé j∈ℕ a (fj) konverguje stejnoměrně k f:Ω→ℂ na kompaktních podmnožinách Ω. Potom f∈H(Ω) a fj′⇉f′ na kompaktních podmnožinách Ω.
                                          Důkaz Pro dané a∈Ω zvolme r∈ℝ+ takové, aby D¯(a,r)⊂Ω. Podle předpokladu je fj⇉f na D¯(a,r), takže f∈𝒞(D¯(a,r)). Z toho plyne f∈𝒞(Ω). Vezměme trojúhelník Δ⊂Ω. Podle Goursatovy věty je
                                          ∫∂Δf=∫∂Δlimj→∞fj=limj→∞∫∂Δfj=0
                                          (kde limitu a integrál můžeme prohodit, protože konvergence je stejnoměrná). Podle Morerovy věty je i f∈H(Ω). Vezměme opět a∈Ω libovolné a r∈ℝ+ takové, že D¯(a,r)⊂Ω. Označme
                                          K1≔D¯(a,r2),K2≔D¯(a,r)
                                          Z předpokladu plyne, že ‖fj−f‖𝒞(K2)→0 (tím se myslí maximová norma). Vezmeme-li w∈K1, potom K3≔D¯(w,r2)⊂K2. Z toho pomocí Cauchyova odhadu máme
                                          |fj′(w)−f′(w)|=|(fj−f)′(w)|≤1!r2maxz∈K3|(fj−f)(z)|≤2r‖fj−f‖𝒞(K2)
                                          Odsud máme
                                          ‖fj′−f′‖𝒞(K1)≤2r‖fj−f‖𝒞(K2)→0
                                          Tedy fj′⇉f′ na Ua≔K1∘=D(a,r2).

                                          Obecná Cauchyova věta

                                          Definice Nechť Γ≔(γ1,…,γn) je soubor regulárních uzavřených křivek v Ω. Značíme
                                          ⟨Γ⟩≔⋃j=1n⟨γj⟩
                                          Pro f∈𝒞(⟨Γ⟩) značíme
                                          ∫Γf≔∑i=1n∫γjf
                                          Pro a∈ℂ∖⟨Γ⟩ značíme
                                          indΓ(a)≔12πi∫Γdzz−a=∑j=1nindγj(a)
                                          Poznámka Je-li n=1, potom tyto definice zjevně odpovídají, pokud identifikujeme Γ=γ1.
                                          Poznámka Identifikujeme-li symbolicky Γ=∑j=1nγn, potom γ↦∫γf je lineární funkcionál na prostoru křivek.
                                          Věta Cauchy Nechť Γ je soubor uzavřených křivek v Ω, ∀a∈ℂ∖Ω:indΓ(a)=0 a f∈H(Ω). Potom
                                          Důkaz Definujme g:Ω2→ℂ jako
                                          g(z,w)≔{f(z)−f(w)z−w,z≠wf′(z),z=w
                                          Nejprve dokážeme, že g∈𝒞(Ω2). V bodech, kde z≠w, je to zřejmé. Zároveň máme
                                          f(z)−f(w)=∫01ddtf(w+t(z−w))dt=(z−w)∫01f′(w+t(z−w))dt
                                          Neboli pro každá z,w∈Ω (i v případě z=w) platí
                                          g(z,w)=∫01f′(z+t(z−w))dt
                                          Vezmeme-li libovolné a∈Ω, potom
                                          limz,w→ag(z,w)=limz,w→a∫01f′(z+t(z−w))dt=∫01f′(a)dt=f′(a)=g(a,a)
                                          přičemž můžeme prohodit integrál a limitu, protože f′ je spojitá, takže na nějakém kompaktním okolí bodu a je omezená.Nyní pro z∈Ω definujme
                                          h(z)≔12πi∫Γg(z,w)dw
                                          Dokážeme, že h∈H(Ω). Pro pevné w∈Ω snadno ověříme, že funkce z↦g(z,w) je holomorfní: pro z≠w je to zřejmé a jelikož g je spojitá, singularita v z=w je odstranitelná. Nyní vezměme trojúhelník Δ⊂Ω, potom
                                          2πi∫∂Δh=∫∂Δ∫Γg(z,w)dwdz=Fubini∫Γ∫∂Δg(z,w)dzdw=Goursat∫Γ0dw=0→Morerah∈H(Ω)
                                          kde Fubiniho větu můžeme použít, protože ⟨∂Δ⟩×⟨Γ⟩ je kompaktní a g je spojitá. Teď dokážeme, že h(z)=0. Definujme
                                          Ω1≔{z∈ℂ∖⟨Γ⟩|indΓ(z)=0}
                                          Podle předpokladu je ℂ∖Ω⊂Ω1, tedy Ω∪Ω1=ℂ. Definujme funkci h1:Ω1→ℂ:
                                          h1(z)≔12πi∫Γf(w)w−zdw
                                          Zřejmě h1∈H(Ω1) (jmenovatel zlomku nikdy nebude nula, protože z∈Ω1⟹z∉⟨Γ⟩). Jelikož pro z∈Ω1 je indΓ(z)=0, pro každé z∈Ω∩Ω1 platí
                                          h1(z)=12πi∫Γf(w)w−zdw−indΓ(z)=12πi∫Γf(w)−f(z)w−zdw=12πig(z,w)dw=h(z)
                                          Tudíž je možné spojit h a h1 do jedné funkce φ∈H(ℂ). Vezměme R∈ℝ+ takové, že ⟨Γ⟩⊂D¯(0,R). Potom pro každé z∈ℂ∖D¯(0,R) je indΓ(z)=0, takže z∈Ω1, z čehož plyne
                                          φ(z)=h1(z)=12πi∫Γf(w)w−zdw→|z|→∞0
                                          Tudíž φ je omezená a podle Liouvillovy věty je nulová. Speciálně pro z∈Ω∖⟨Γ⟩ máme
                                          0=φ(z)=h(z)=12πi∫Γf(z)−f(w)z−wdw=12πi∫Γf(w)w−zdw−indΓ(z)⋅f(z)
                                          což je přesně tvrzení Cauchyova vzorce. Zbývá dokázat Cauchyovu větu. Vezměme libovolné a∈Ω∖⟨Γ⟩. Pro z∈Ω definujme
                                          F(z)≔(z−a)⋅f(z)
                                          Zjevně F∈H(Ω). Z Cauchyova vzorce plyne
                                          ∫Γf(z)dz=∫ΓF(z)z−adz=2πi⋅indΓ(a)⋅F(a)=0
                                          Důsledek Nechť Γ0,Γ1 jsou soubory regulárních uzavřených křivek v Ω a pro všechna a∈ℂ∖Ω je indΓ0(a)=indΓ1(a). Potom pro každou f∈H(Ω) je ∫Γ0f=∫Γ1f.
                                          Důkaz Nechť Γ0=(γ1,…,γm),Γ1=(η1,…,ηn). Definujme Γ≔(γ1,…,γm,−η1,…,−ηn) (s vopáčnými křivkami). Potom pro všechna a∈ℂ∖Ω je indΓ(a)=indΓ0(a)−indΓ1(a)=0 a stačí použít Cauchyovu větu.
                                          Důsledek Nechť γ je regulární Jordanova křivka v Ω a intΓ⊂Ω. Potom ∀f∈H(Ω):∫γf=0.
                                          Důkaz Vezmeme Γ≔⟨γ⟩ a použijeme Cauchyovu větu s vědomím, že ∀a∈ℂ∖Ω⊂extγ:indγ(a)=0.

                                          Souvislost s homotopií

                                          Definice Uzavřené křivky γ0,γ1:[α,β]→Ω jsou homotopické v Ω, pokud existuje spojitá funkce H:[α,β]×[0,1]→Ω taková, že
                                          • ∀s∈[0,1]:H(α,s)=H(β,s)
                                          • ∀t∈[α,β]:H(t,0)=γ0(t)
                                          • ∀t∈[α,β]:H(t,1)=γ1(t)
                                          Poznámka Pro každé s∈[0,1] můžeme definovat křivku γs(t)≔H(t,s), přičemž γ0,γ1 odpovídají této definici.
                                          Lemma Nechť γ0,γ1 jsou regulární uzavřené křivky v ℂ, w∈ℂ a křivky jsou k sobě blíž, než je jedna z nich k bodu w, formálně řečeno platí
                                          ∀t∈[α,β]:|γ1(t)−γ0(t)|<|w−γ0(t)|
                                          Potom indγ0(w)=indγ1(w).
                                          Důkaz Zjevně pro každě t∈[α,β] je γ0(t),γ1(t)≠w, takže můžeme definovat
                                          γ(t)≔w−γ1(t)w−γ0(t)
                                          To je zřejmě uzavřená křivka a platí
                                          |γ(t)−1|=|γ0(t)−γ1(t)w−γ0(t)|<1∴⟨γ⟩⊂D(1,1)
                                          Tudíž 0 patří do neomezené souvislé komponenty ℂ∖⟨γ⟩, takže
                                          0=indγ(0)=12πi∫γdzz=12πi∫αβγ′(t)γ(t)dt=12πi∫αβγ1′(t)γ1(t)−wdt−12πi∫αβγ0′(t)γ0(t)−wdt=indγ1(w)−indγ0(w)
                                          Věta Nechť γ0,γ jsou regulární uzavřené křivky v Ω a jsou homotopické. Potom pro každé w∈ℂ∖Ω je indγ0(w)=indγ(w).
                                          Důkaz Nechť bez újmy na obecnosti jsou γ0,γ definované na intervalu [0,1]. Jelikož jejich homotopie H:[0,1]×[0,1]→Ω je spojitá na kompaktní množině, je stejnoměrně spojitá a její obraz H([0,1]×[0,1]) je kompaktní, tedy i uzavřený, z čehož plyne dist(w,H([0,1]×[0,1]))>0 (jelikož w∉Ω). Zvolme ε∈ℝ+ takové, že ∀t,s∈[0,1]:|H(t,s)−w|>2ε. Z definice spojitosti existuje n∈ℕ takové, že
                                          ∀t,s,t′,s′∈[0,1]:|t−t′|+|s−s′|<1n⟹|H(t,s)−H(t′,s′)|<ε
                                          Pro každé t∈[0,1],k=0,…,n položme γk(t)≔H(t,kn). Potom γ0 odpovídá původnímu γ0 a γn=γ. Pro každé k definujme γ~k jako lineární aproximaci γk:
                                          ∀j=0,…,n:γ~k(jn)≔γk(jn)
                                          ∀j=1,…,n,t∈(j−1n,jn):γ~k(t)≔n⋅((jn−t)γk(j−1n)+(t−j−1n)γk(jn))
                                          Zjevně γ~k jsou regulární uzavřené křivky. Pro každé k,t platí (s vhodně zvoleným j)
                                          |γ~k(t)−γk(t)|=|(j−nt)γk(j−1n)+(nt−j+1)γk(jn)−γk(t)|≤(j−nt)|γk(j−1n)−γk(t)|+(nt−j−1)|γk(jn)−γk(t)|=(j−nt)|H(j−1n,kn)−H(t,kn)|+(nt−j−1)|H(jn,kn)−H(t,kn)|<(j−nt)ε+(nt−j−1)ε=ε
                                          Z toho plyne, že |γ~k(t)−w|≥|γk(t)−w|−|γ~k(t)−γk(t)|>ε. Podobně pro k≥1 dokážeme|γ~k(t)−γ~k−1(t)|<ε, z čehož společně s předtím dokázaným tvrzením máme
                                          |γ~k(t)−γ~k−1(t)|<|γ~k(t)−w|
                                          Podle lemmatu pro všechna k=1,…,n platí
                                          indγ~k(w)=indγ~k−1(w)
                                          Zároveň je |γ~k(t)−γk(t)|<ε<2ε<|w−γk(t)|, takže podle lemmatu
                                          indγ~k(w)=indγk(w)
                                          Poskládáním rovností dostaneme tvrzení věty.
                                          Poznámka Je-li γ konstantní křivka, potom zjevně z definice její index ve všech bodech kromě toho jednoho je 0.
                                          Důsledek Nechť γ je regulární uzavřená křivka v Ω homotopická nule. Potom pro všechny f∈H(Ω) platí
                                          • ∫γf=0
                                          • ∀z∈Ω∖⟨γ⟩:12πi∫γf(w)w−zdw=indγ(z)⋅f(z)
                                          Důkaz Speciální případ Cauchyovy věty.
                                          Poznámka Je-li Ω jednoduše souvislá, potom to platí pro všechny uzavřené křivky.
                                          Důsledek Nechť γ1,γ2 jsou dvě homotopické křivky v Ω. Potom pro všechny f∈H(Ω) platí
                                          ∫γ1f=∫γ2f
                                          Důkaz Použijeme Cauchyovu větu na soubor Γ≔(−γ1,γ2).

                                          Laurentovy řady

                                          Definice Nechť a∈ℂ a r1,r2∈[0,∞],r1<r2. Potom mezikruží se středem a a poloměry r1,r2 je
                                          P(a,r1,r2)≔{z∈ℂ|r1<|z−a|<r2}=D(a,r2)∖D¯(a,r1)
                                          Poznámka Speciálně:
                                          P(a,0,r)=D′(a,r)
                                          P(a,0,∞)=ℂ∖{a}
                                          Definice Nechť a∈ℂ,(cn)n∈ℤ⊂ℂ. Potom Laurentova řada v proměnné z je
                                          ∑n=−∞∞cn(z−a)n=∑n=1∞c−n(z−a)−n⏟hlavní část+∑n=0∞cn(z−a)n⏟regulární část
                                          Věta Nechť a∈ℂ,(cn)n∈ℤ⊂ℂ. Označme
                                          R+≔poloměr konvergence ∑n=0∞cnwn
                                          R−≔poloměr konvergence ∑n=1∞c−nwn
                                          Jestliže 1R−<R+, potom Laurentova řada konverguje lokálně stejnoměrně na P(a,1R−,R+) a její součet f je na tomto mezikruží holomorfní. Navíc pro každé r∈(1R−,R+),n∈ℤ platí
                                          cn=12πi∫γrf(z)(z−a)n+1dz
                                          kde γr(t)≔a+rexpit,t∈[0,2π].
                                          Důkaz Důkaz konvergence z toho, co už známe, není složitý, máme si ho rozmyslet samostatně. Pro m∈ℕ definujme
                                          fm(z)≔∑n=−mmcn(z−a)n
                                          Zjevně fm∈H(P(a,1R−,R+)) a na tomto mezikruží fm lokálně stejnoměrně konverguje k f. Platí
                                          12πi∫γr(z−a)mdz={12πi∫γr((z−a)m+1m+1)′=0,m≠1indγr(a)=1,m=1
                                          12πi∫γrf(z)(z−a)n+1dz=∑k=−∞∞ck12πi∫rdz(z−a)n+1−k⏟δk,n=cn
                                          kde jsme mohli implicitně přehodit integrál a sumáž, protože konvergence na kompaktní množině ⟨γr⟩ je stejnoměrná.
                                          Důsledek Nechť a∈ℂ,r1,r2∈[0,∞],r1<r2,f∈H(P(a,r1,r2)). Lze-li f vyjádřit jako Laurentovu řadu, potom toto vyjádření je jednoznačné.
                                          Důkaz Z toho, že Laurentova řada konverguje k f, plyne r1≥1R−,r2≤R+. Jelikož na mezikruží P(a,1R−,R+) máme vzoreček pro členy řady, řada je jednoznačná.
                                          Poznámka Mějme funkci vyjádřenou jako Laurentovu řadu na P(a,r1,r2):
                                          f(z)=∑n=−∞∞cn(z−a)n
                                          Nechť γ je uzavřená regulární křivka v P(a,r1,r2) a pro každé w∈D¯(a,r1) je indγ(w)=1. Potom pro všechna n∈ℤ platí
                                          cn=12πi∫γf(z)(z−a)n+1dz
                                          Důkaz Nechť Ω≔P(a,r1,r2). Vezmeme-li pro nějaké r∈(r1,r2) kružnici γr, potom pro Γ≔(−γ,γr) jsou splněny předpoklady Cauchyovy věty. Jejím použitím společně s vyjádřením koeficientů dostaneme žádané tvrzení.
                                          Lemma Nechť a∈ℂ,r∈ℝ+. Definujme γr(t)≔a+rexpit,t∈[0,2π]. Nechť f∈𝒞(⟨γr⟩). Označme
                                          g:ℂ∖⟨γ2⟩→ℂ,g(z)≔12πi∫γrf(w)w−zdw
                                          cn≔12πi∫γrf(w)(w−a)n+1dw
                                          Potom pro všechna z∈intγr=D(a,r) platí
                                          g(z)=∑n=0∞cn(z−a)n
                                          a pro všechna z∈extγr=ℂ∖D¯(a,r) platí
                                          g(z)=−∑n=1∞c−n(z−a)n
                                          Důkaz
                                          • Nechť z∈D(a,r),w∈⟨γ⟩=∂D(a,r). Potom
                                            1w−z=1(w−a)(1−z−aw−a)=∑n=0∞(z−a)n(w−a)n−1
                                            Dosazením a přehozením ∫↔∑ (což můžeme, protože ⟨γr⟩ je kompaktní) dostaneme
                                            g(z)=∑n=0∞cn(z−a)n
                                          • Nechť z∈ℂ∖D¯(a,r),w∈⟨γ⟩=∂D(a,r). Potom
                                            1w−z=−1(z−a)(1−w−az−a)=−∑n=0∞(w−a)n(z−a)n−1
                                            Dále analogicky.
                                          Věta Nechť a∈ℂ,r1,r2∈[0,∞],r1<r2,f∈H(P(a,r1,r2)). Potom f lze jednoznačně vyjádřit jako Laurentovu řadu.
                                          Důkaz Jednoznačnost je již dokázána, stačí tedy existence. Zvolme ρ1,ρ2∈(r1,r2),ρ1<ρ2. Pro každé r∈(r1,r2) definujme γr(t)≔a+rexpit,t∈[0,2π]. Pro n∈ℤ označme
                                          cn≔12πi∫γrf(w)(w−a)n+1dw
                                          Dále označme
                                          f+:ℂ∖⟨γρ2⟩→ℂ,f+(z)≔12πi∫γρ2f(w)w−zdw
                                          f−:ℂ∖⟨γρ1⟩→ℂ,f−(z)≔−12πi∫γρ1f(w)w−zdw
                                          Vezměme Ω≔P(a,r1,r2),Γ≔(−γρ1,γρ2). Pro každé w∈D¯(a,r1) je indΓ(w)=0 a stejně tak pro každé w∈ℂ∖D(a,r2), takže dohromady to platí pro celé ℂ∖Ω. Zároveň pro každé z∈P(a,ρ1,ρ2) je indΓ(z)=1. Z obecného Cauchyova vzorce dostaneme pro z∈P(a,ρ1,ρ2)
                                          f(z)=12πi∫Γf(w)w−zdw=f−(z)+f+(z)
                                          Podle předchozího lemmatu můžeme pro z∈D(a,ρ2) vyjádřit
                                          f+(z)=∑n=0∞cn(z−a)n,cn=12πi∫γρ2f(w)(w−a)n+1dw=12πi∫γrf(w)(w−a)n+1dw
                                          a pro z∈ℂ∖D¯(a,ρ2)
                                          f−(z)=∑n=1∞c−n(z−a)n,cn=12πi∫γρ1f(w)(w−a)n+1dw=12πi∫γrf(w)(w−a)n+1dw
                                          Dohromady máme
                                          f(z)=∑n=−∞∞cn(z−a)n
                                          Jelikož jsme ρ1,ρ2 volili libovolně, platí to na celém P(a,r1,r2), což jsme chtěli dokázat.
                                          Poznámka izolovaná singularita Nechť f∈H(D′(a,r)). Podle předchozí věty můžeme f vyjádřit na D′(a,r)=P(a,0,r) jako Laurentovu řadu:
                                          f(z)=∑n=−∞∞cn(z−a)n
                                          Potom
                                          Poznámka Nechť f∈H(P(a,r1,r2)). Potom nutně R+≥r2,R−≥1r1. Označme
                                          Q(z)≔∑n=1∞c−n(z−a)n
                                          Potom Q∈H(ℂ∖D¯(a,r1)). Speciálně pro r1=0 je Q∈H(ℂ∖{a}).

                                          Reziduová věta

                                          Definice Nechť f∈H(D′(a,r)). Potom reziduum f v bodě a, značeno resa(f), je koeficient c−1 její Laurentovy řady v bodě a.
                                          Poznámka Reziduum je mezi členy Laurentovy řady speciální v tom, že pro uzavřenou křivku γ je ∫γ(z−a)−1dz=2πi⋅indγ(a), zatímco pro všechny ostatní mocniny to vyjde 0.
                                          Věta reziduová Nechť A⊂Ω nemá v Ω hromadný bod, f∈H(Ω∖A), Γ=(γ1,…,γn) je soubor regulárních uzavřených křivek v Ω∖A a ∀w∈ℂ∖Ω,indΓ(w)=0. Potom
                                          ∫Γf=2πi∑a∈AindΓ(a)resa(f)
                                          Poznámka A je uzavřená v Ω.
                                          Poznámka Z nějaké dávné věty s kompaktními množinami plyne, že A je nejvýše spočetná.
                                          Poznámka f má izolovanou singularitu v každém bodě A.
                                          Důkaz Označme
                                          V≔{z∈ℂ∖⟨Γ⟩|indΓ(z)=0}
                                          K≔ℂ∖V=⟨Γ⟩∪{z∈ℂ∖⟨Γ⟩|indΓ(z)≠0}
                                          Z předpokladu plyne ℂ∖Ω⊂V neboli K⊂Ω. Také vidíme, že V je otevřená, takže K je uzavřená. K je také omezená, protože pokud do nějakého disku nacpeme Γ, potom i celou K. Tedy K je kompaktní. Položme
                                          B≔A∩K={a∈A|indΓ(a)≠0}
                                          B je konečná, protože je to průnik kompaktní množiny a množiny bez hromadného bodu, tedy B≕{a1,…,am}. Pro j∈m^ označme Qj hlavní část Laurentovy řady f na nějakém D′(aj,rj) a c−nj její koeficienty. Platí Qj∈H(ℂ∖{aj}) a
                                          ∫ΓQj=∑n=1∞c−nj∫Γdz(z−aj)n=2πi⋅resaj(f)⋅indΓ(aj)
                                          kde jsme implicitně prohodili sumáž a integrál, protože konvergence je stejnoměrná. Nyní položme
                                          g≔f−∑j=1mQj
                                          Ω0≔(Ω∖A)∪B=Ω∖(A∖B)
                                          Zřejmě g má odstranitelnou singularitu v každém aj. Jelikož A∖B nemá hromadný bod v Ω, Ω0 je otevřená. Po dodefinování máme g∈H(Ω0). Nyní pro Ω0,g,Γ můžeme uplatnit obecnou Cauchyovu větu. Ta nám říká:
                                          0=∫Γg=∫Γf−∑j=1m∫Qj=∫Γf−2πi∑j=1mindΓ(aj)⋅resaj(f)
                                          Z toho plyne tvrzení věty.
                                          Poznámka Z důkazu plyne, že množina {a∈A|indΓ(a)≠0} je konečná.
                                          Důsledek Je-li γ kladně orientovaná Jordanova křivka a int(γ)⊂Ω, potom
                                          ∫γf=∑a∈A∩int(γ)resa(f)
                                          Důkaz Použijeme reziduovou větu s Γ≔(γ). Platí indγ(a)=[a∈int(γ)].

                                          Meromorfní funkce

                                          Definice Funkce f:Ω→ℂ je meromorfní na Ω, pokud existuje množina A⊂Ω, která nemá hromadný bod v Ω, f∈H(Ω∖A) a f má pól v každém bodě A.
                                          Poznámka Je-li funkce holomorfní, potom je meromorfní (zvolíme A≔∅).
                                          Poznámka A je nejvýše spočetná.
                                          Poznámka Pro všechna a∈A je lima=∞, tedy funkci můžeme v těchto bodech „dodefinovat“ hodnotou ∞.
                                          Poznámka Lineární kombinace meromorfních funkcí je meromorfní.
                                          Definice Pro meromorfní funkci f označme
                                          𝒵(f)≔{z∈Ω|f(z)=0}
                                          𝒫(f)≔{z∈Ω|f(z)=∞}
                                          Lemma Nechť n∈ℕ,n≥2, U⊂ℝn je oblast a A⊂U nemá hromadné body v U. Potom U∖A je souvislá.
                                          Důkaz jen náznak Dokážeme, že U∖A je křivkově souvislá. Nechť x,y∈U∖A. U je oblast, takže je křivkově souvislá, takže x,y dokážeme spojit křivkou v U. Pokud náhodou prochází nějakými body z A, tak se jim dostatečně malým obloukem vyhneme.
                                          Věta Nechť f≠0 je meromorfní na oblasti Ω. Potom 𝒵(f) nemá v Ω hromadný bod, 1f je meromorfní na Ω a 𝒵(1f)=𝒫(f),𝒫(1f)=𝒵(f).
                                          Důkaz V předchozím lemmatu zvolme A≔𝒫(f). Potom Ω∖A je souvislá a f∈H(Ω∖A),f≠0, takže 𝒵(f)⊂Ω∖A nemá v Ω∖A hromadný bod. Tudíž nemá hromadný bod ani v Ω. Jelikož f má v bodech a limitu ∞, na jejich okolí je všude nenulová. Z toho plyne, že singulární body 1f jsou jen kořeny f. Vezmeme-li a∈𝒵(f) násobnosti m, potom můžeme psát 1f(z)=(z−a)−mh(z), takže 1f má v a pól řádu m. Nějak podobně ukážeme, že když a∈𝒫(f) je řádu m, potom 1f má v a kořen násobnosti m.
                                          Důsledek Meromorfní funkce na oblasti Ω tvoří těleso.
                                          Věta Cauchyův princip argumentu Nechť f je meromorfní funkce na Ω, γ je regulární kladně orientovaná Jordanova křivka v Ω, int(γ)⊂Ω a 𝒵(f)∩⟨γ⟩=∅,𝒫(f)∩⟨γ⟩=∅. Potom
                                          12πi∫γf′f=∑a∈𝒵(f)∩int(γ)mult(a,f)−∑a∈𝒫(f)∩int(γ)ord(a,f)
                                          kde mult(a,f) je násobnost kořene a ord(a,f) je řád pólu.
                                          Poznámka Speciálně pokud f∈H(Ω), potom 𝒫(f)=∅, tedy na pravé straně bude počet kořenů uvnitř křivky včetně násobnosti.
                                          Důkaz Zjevně f′f∈H(Ω∖𝒫(f)∖𝒵(f)). Snadno se ujistíme, že průniky 𝒵(f)∩int(γ),𝒫(f)∩int(γ) jsou konečné.
                                          • Je-li a∈𝒵(f), potom f(z)=(z−a)mh(z), takže
                                            f′(z)f(z)=m(z−a)m−1h(z)+(z−a)mh′(z)(z−a)mh(z)=mz−a+h′(z)h(z)⏟holomorfní
                                            Z toho plyne resa(f′f)=m=mult(a,f).
                                          • Je-li a∈𝒫(f), potom
                                            f(z)=∑k=−m∞ck(z−a)k=(z−a)−m∑k=−m∞ck(z−a)m+k⏟≕h(z),c−m≠0
                                            f′(z)f(z)=−mz−a+h′(z)h(z)∴resa(f′f)=−m=−ord(a,f)
                                          Teď stačí použít reziduovou větu.
                                          Věta Rouché Nechť f,g∈H(Ω), γ je regulární Jordanova křivka v Ω, int(γ)⊂Ω a
                                          ∀z∈⟨γ⟩:|f(z)−g(z)|<|f(z)|
                                          Potom f a g mají v int(γ) stejný počet kořenů, přičemž je počítáme včetně násobnosti, neboli
                                          ∑a∈𝒵(f)∩int(γ)mult(a,f)=∑a∈𝒵(f)∩int(γ)mult(a,g)
                                          Důkaz Nechť bez újmy na obecnosti je γ kladně orientovaná. Z nerovnosti plyne, že pro všechna z∈⟨γ⟩ je f(z),g(z)≠0. Označme F≔gf∈𝒞(⟨γ⟩). Z nerovnosti máme
                                          ∀z∈⟨γ⟩:|F(z)−1|<1
                                          Tudíž F∘γ je regulární uzavřená křivka a ⟨F∘γ⟩⊂D(1,1), takže
                                          0=indF∘γ(0)=12πi∫F∘γdzz=12πi∫αβ(F∘γ)′(t)(F∘γ)(t)dt=12πi∫αβF′(γ(t))γ′(t)F(γ(t))dt=12πi∫γF′F=12πi(∫γf′f−∫γg′g)
                                          Teď stačí použít Cauchyův princip argumentu.

                                          Cvičení

                                          Cvičení Pro funkci f(z)≔zexpz−1 určete poloměry konvergence v bodech 0,2,10i.
                                          ŘešeníJak už jsme si dokázali na jiném cvičení, funkci lze dodefinovat v nule, takže singularity jsou 2πik,k∈ℤ∖{0}. Pro každý bod spočteme vzdálenost od nejbližší singularity: 0↦2π,2↦2π2+1,10i↦4π−10.
                                          Cvičení Nechť f(z)≔g(z)P(z), kde g∈H(ℂ) a P je polynom se vzájemně různými kořeny a1,…,an. Pro regulární uzavřenou křivku γ, na níž neleží žádný z kořenů, spočtěte ∫γf.
                                          Řešení Rozložíme výraz 1P(z) na parciální zlomky. Definujme
                                          1P(z)≕∑k=1nAkz−ak
                                          Rozšířením (z−aj) a dosazením z≔aj spočteme
                                          Aj=1∏k=1k≠j(aj−ak)
                                          Zároveň snadno ověříme, že P′(ak)=1Ak. Máme tedy
                                          ∫γf=∫γ∑k=1nAkg(z)z−akdz=∑k=1nAk∫γg(z)z−akdz=Cauchyův vzorec∑k=1nAk2πi⋅indγ(ak)g(ak)=2πi∑k=1nindγ(ak)g(ak)P′(ak)
                                          Cvičení Spočtěte integrál
                                          ∫−∞∞x2x4+1dx
                                          Řešení Definujeme si pro R∈ℝ+ křivku γR, která bude sestávat z úsečky [−R,R] a půlkružnice v kladném směru zpátky. Máme
                                          ∫γRz2z4+1dz=∫−RRx2x4+1dx+∫půlkružnicez2z4+1
                                          Dokážeme, že pravý sčítanec jde pro R→∞ k nekonečnu, takže bude stačit spočítat integrál vlevo a poslat R→∞:
                                          |∫půlkružnicez2z4+1|=|∫0πR2exp2iθR4exp4iθ+1⋅iRexpiθdθ|≤∫0πR3R4−1dθ→R→∞0
                                          Integrál spočteme pomocí předtím odvozeného vzorečku:
                                          z4+1=(z−expπi4)(z−exp3πi4)(z−exp5πi4)(z−exp7πi4)≕∑k=14(z−ak)
                                          ∫γRz2z4+1dz=2πi∑k=14indγ(ak)ak24ak3=2πi∑k=12ak24ak3=π2
                                          Cvičení Spočtěte integrál
                                          ∫0∞xx3+1dx
                                          Řešení Tentokrát si jako křivku zvolíme hranici kruhové výseče s úhlem 2π3 (kdybychom si vzali opět půlkruh, dostali bychom integrál od −∞ a navíc by křivka protínala singularitu −1). Výpočet se mi tady nechce rozepisovat.