Adamátor Zápisky Hlášky

Diskrétní matematika 1, 2

Organizace

Lubomíra Dvořáková

Podmínky k zápočtu: docházka (povoleny 3 absence), prezentovat 2 teoretické úlohy, plnit praktické úlohy

Magická čísla

Definice. n∈ℕ je magické, pokud dělí každé přirozené číslo, jehož desetinný zápis končí n.
M=1,2,5,10,20,25,50,100,…
Věta. n je magické ≡n|10⌊log1⁡0(n)⌋+1
Věta. M=2s⋅5s,2s+1⋅5s,2s⋅5s+1,2s⋅5s+2,2s⋅5s+3|s∈ℕ

Dělitelnost

Definice. Pro a,b∈ℕ řekneme, že a dělí b (a|b), pokud ∃c∈ℕ:b=a⋅c
Věta (Dělení se zbytkem). ∀m,n∈ℕ∃!k∈ℕ,r∈0,…,m−1:n=k⋅m+r

Celá část

Definice. Pro x∈ℝ je dolní celá část ⌊x⌋ největší celé číslo menší nebo rovné x.
Definice. Pro x∈ℝ je horní celá část ⌈x⌉ nejmenší celé číslo větší nebo rovné x.

Největší společný dělitel

Definice. Pro a,b∈ℕ je největší společný dělitel gcd⁡(a,b) největší číslo, které dělí a i b
gcd⁡(0,n)=n;n≠0

Z minula

Megakůlový částečný důkaz šestky: (p−3)(p−2)(p−1)p(p+1)(p+2)(p+3)7!=(p+37)

Věta o Bezoutových koeficientech

Věta (o Bezoutových koeficientech). ∀a,b∈ℕ,a≠0∨b≠0,∃x0,y0∈ℤ:ax0+by0=gcd⁡(a,b)
Důkaz. Nechť Ma,b={ax+by|x,y∈ℤ}. Taková množina je uzavřená na sčítání a násobení (důkaz triviální). Nechť u=min⁡(Ma,b∩ℕ). u musí být dělitelné gcd⁡(a,b), jelikož je součtem dvou čísel, která jsou jím dělitelná. Předpokládejme sporem, že u∤a. Potom ale a−(amodu)∈Ma,b, což je spor s minimalitou u. Tedy u|a a analogicky u|b, z čehož plyne u≤gcd⁡(a,b). Jelikož zároveň gcd⁡(a,b)|u, musí být u=gcd⁡(a,b), čímž je důkaz hotov.
Věta. ∀a,b,c∈ℕ,a⟂b:a|c∧b|c⟹(a⋅b)|c
Věta. gcd⁡(a,b)=gcd⁡(a−b,b)
Důkaz. Ma,b={ax+by|x,y∈ℤ}={(a−b)x+b(x+y)|x,y∈ℤ}={(a−b)x+bz|x,z∈ℤ}=Ma−b,b

Z této věty plyne správnost Euklidova algoritmu pro hledání gcd⁡(a,b)

Hledání Bezoutových koeficientů podle Euklidova algoritmu

Při provádění Euklidova algoritmu si pamatujeme vztahy typu a=k⋅b+r, následně do nich zpětně dosadíme.

Počet kroků Euklidova algoritmu

Pro a>b platí b⋅(amodb)<a⋅b2. Tudíž součin čísel, jejichž gcd⁡ hledáme, se pokaždé sníží alespoň dvakrát. Tedy časová složitost je 𝒪(log⁡(a⋅b))=𝒪(log⁡(a)+log⁡(b)).

Nejmenší b, které potřebuje n kroků, je Fn+1.

Diofantická rovnice

Věta. Řešení rovnice ax+by=c v ℤ existuje právě tehdy, pokud gcd⁡(a,b)|c.
Důkaz.

(⇒) gcd⁡(a,b)|a∧gcd⁡(a,b)|b∴gcd⁡(a,b)|c

(⇐) Nechť c′=c÷gcd⁡(a,b). Podle věty o Bezoutových koeficientech ax0+by0=gcd⁡(a,b). Zvolme x=c′⋅x0,y=c′⋅y0, poté přenásobením rovnice c′ získáme ax+by=c.

Věta. Jestliže rovnice ax+by=c má řešení x0,y0. Označme a′=a÷gcd(a,b),b′=b÷gcd(a,b), pak všechna řešení jsou ve tvaru x=x0+k⋅b′,y=y0−k⋅a′.
Věta (Euklidovo lemma). Nechť a,b,c∈ℕ,a⟂b. Pak a|bc⟹a|c.
Důkaz. a⟂b⟹∃x0,y0∈ℤ:ax0+by0=1(Bezoutovo lemma) cax0⏟a|+cby0⏟a|=c
Věta. Nechť a,b,c∈ℕ,a⟂b. Pak a|c∧b|c⟹ab|c.
Důkaz. a⟂b⟹∃x0,y0∈ℤ:ax0+by0=1(Bezoutovo lemma) cax0⏟ab|+cby0⏟ab|=c
Věta. Nechť a,b∈ℕ,m,n∈ℤ,a⟂b. Pak an=bm⟹∃k∈ℤ:m=ka∧n=kb.

Prvočísla

Definice. Nechť p∈ℕ,p≥2. p je prvočíslo, je-li dělitelné pouze 1 a sebou samým.
Věta. ∀p∈ℕ,p≥2:p∈ℙ⟺(∀a,b∈ℕ:p|ab⟹p|a∨p|b).
Důkaz.

(⇒) p|ab⟹{gcd⁡(p,a)>1⟹p|agcd⁡(p,b)=1⟹p|b

(⇐) p=d1d2,1<d1,d2<p⟹p|d1d2∧¬(p|d1∨p|d2)⟹SPOR s (⇒)

Věta (základní věta aritmetiky). Nechť n∈ℕ+. Pak existuje právě jeden (až na pořadí) rozklad n na součin prvočísel.
Důkaz.

Existence: n=1∨n∈ℙ∨n=ab,2≤a,b<n

Jednoznačnost: Vezměme nejmenší n, pro které věta neplatí, tedy n=∏ipi=∏iqi. p1|∏iqi⟹∃i:p1|qi⟹p1=qi. Potom však věta neplatí také pro n÷p1, což je spor s minimalitou n.

Věta. Nechť n=∏ipiki. Pak počet dělitelů n (τ(n)) je ∏i(ki+1).
Důkaz. d=∏ipiji|n⟺∀i:ji≤ki. Tedy počet možností, jak zvolit každé ji, je ki+1.
Věta. Nechť a=∏ipiki,b=∏ipili. Pak gcd⁡(a,b)=∏ipimin⁡(ki,li).
Věta. Prvočísel existuje nekonečně mnoho.
Důkaz (Euklidův; první důkaz sporem v historii matematiky). Předpokládejme, že existuje konečně mnoho prvočísel pi. Nechť n=(∏ipi)+1. n nemůže být dělitelné žádným prvočíslem, tudíž jde o prvočíslo, což je spor.
Věta. Pro každé n∈ℕ existuje n po sobě jdoucích složených čísel.
Důkaz. Vezměme čísla od (n+1)!+2 do (n+1)!+n+1; každé musí být složené.

Relace

Definice. Relace R na množině A je podmnožina A2. Značení aRb znamená (a,b)∈R.
Definice. Relace ∼ na množině A je ekvivalence, pokud je
Definice. Třídy ekvivalence ∼ jsou množiny {[a]={b∈A|b∼a}|a∈A}.

Kongruence

Definice. Nechť m∈ℕ+. a,b jsou kongruentní modulo m, pokud m|a−b. Značení a≡b(modm).
Věta. Kongruence mod m je ekvivalence na ℤ.
Důkaz.
Věta. Třídy ekvivalence kongruence modulo m jsou {[y]={y+km|k∈ℤ}|y∈{0,…,m−1}}.
Příklad. Pro m=3:
Věta.
Cvičení. Ukažte, že 13|1615+2914+4213.
Řešení1615+2914+4213≡315+314+313=313(9+3+1)=313⋅13≡0
Cvičení. Najděte 230mod5.
Řešení230=415≡(−1)15=−1≡4
Cvičení. Najděte 7211mod17.
Řešení7211≡411=4⋅165≡4⋅(−1)5=−4≡13

Řešení lineární kongruence s jednou neznámou

ax=b(modm)

Číselné soustavy

Věta. Mějme přirozené číslo q≥2. Potom každé n∈ℕ+ lze zapsat jednoznačně ve tvaru n=∑i=0kaiqi, kde k∈ℕ0,ak≠0,ai∈{0,1,…,q−1}.
Důkaz.

(jednoznačnost) Předpokládejme, že by existovalo n∈ℕ+ se dvěma různými zápisy n=∑i=0kaiqi=∑i=0lbiqi. Vezměme nejmenší takové n. Pokud k=l, potom n−qk má také dva různé zápisy, což je spor s minimalitou n. Pokud by bez újmy na obecnosti bylo k>l, pak n≥qk a zároveň n≤∑i=0k(q−1)qi=ql+1−1<qk, což je spor. Předpoklad tedy nemůže platit.

(existence) Zápis čísla lze nalézt pomocí modulárního nebo hladového algoritmu.

Věta. Nechť p je polynom s celočíselnými koeficienty, pak ∀a,b∈ℤ,m∈ℕ+:a≡b(modm)⟹p(a)≡p(b)(modm).
Důkaz. Triviální.
Věta. Nechť q,n∈ℕ+,q≥2. Pak n má stejný zbytek modulo q−1 jako jeho ciferný součet v soustavě q.
Důkaz. Vyjádřeme n v soustavě q jako polynom p, potom n=p(q)≡p(1)(modq).
Věta. Nechť q,n∈ℕ+,q≥2. Pak n má stejný zbytek modulo q+1 jako jeho ciferný součet se střídavými znaménky v soustavě q.
Důkaz. Vyjádřeme n v soustavě q jako polynom p, potom n=p(q)≡p(−1)(modq).

Čínská zbytková věta

Věta (čínská zbytková). Mějme soustavu k rovnic ve tvaru x≡ri(modmi), kde jednotlivá mi jsou po dvou nesoudělná. Tato soustava má řešení a pro každé řešení platí x≡∑icimmiri(modm). kde m=∏imi a cimmi≡1(modmi).
Cvičení. Řešme soustavu rovnic x≡2(mod3)x≡1(mod5)x≡6(mod7) Máme m=3⋅5⋅7=105. Má platit x≡c1⋅5⋅7⋅2+c2⋅3⋅7⋅1+c3⋅3⋅5⋅6(mod105)∧c1⋅5⋅7≡1(mod3)∧c2⋅3⋅7≡1(mod5)∧c3⋅3⋅5≡1(mod7).
Důkaz.

(existence) Mějme x=∑icimmiri. Pro každé i potom platí, že všechny sčítance kromě i-tého jsou dělitelné mi a podle podmínky pro ten i-tý platí x≡ri(modmi), tedy původní soustava rovnic je vyřešena.

(všechna řešení) (∀i:z≡x(modmi))⟺z≡x(modm).

Věta. Soustava x≡r1(modm1),x≡r2(modm2) má řešení právě tehdy, pokud gcd⁡(m1,m2)|r2−r1.
Věta (Malá Fermatova). Nechť je a∈ℕ,p∈ℙ,a⟂p. Pak ap−1≡1(modp).
Důkaz (Golombův). Máme p korálků a a barev. Zajímá nás počet náhrdelníků, které nejsou jednobarevné (záleží na pořadí). To je počet všech mínus počet jednobarevných, tedy ap−a. Pokud náhrdelník, který není jednobarevný, otočíme tak, aby se barvy nezměnily, musí počet pootočení dělit počet korálků. Tudíž náhrdelníky s prvočíselným počtem korálků jsou s ohledem na otočení unikátní, tedy otáčením jednoho vyrobíme vždy p různých. Z toho plyne p|ap−a. Jednoduchou manipulací dostaneme ap−1≡1(modp).

Eulerova funkce

Definice. Eulerova funkce φ:ℕ+→ℕ+: φ(n)=|{k∈n^|k⟂n}|
Věta. Nechť ∏ipiki je prvočíselný rozklad čísla n. Pak φ(n)=∏ipiki−1(pi−1)=∏ipiki(1−1pi)=n∏i(1−1pi).
Věta. (∀n∈ℕ+)(n=∑d|nφ(d))
Důkaz. Uvažujme základní tvary všech zlomků in,i∈n^. Pro každé d|n bude platit, že počet zlomků, které mají ve jmenovateli d, bude právě φ(d).
Věta (Eulerova-Fermatova). (∀a,n∈ℕ,a⟂n)(aφ(n)≡1(modn))
Důkaz. Nechť bi,i∈φ(n)^ jsou všechna čísla do n nesoudělná s n. Nechť ri=abimodn, pak i všechna ri budou nesoudělná s n a navzájem různá (důkaz triviální). To znamená, že ri tvoří permutaci bi, tedy ∏ibi=∏iri≡∏iabi=aφn∏ibi(modn). Jelikož součin bi je nesoudělný s n, můžeme podělit obě strany kongruence, čímž je důkaz hotov.
Cvičení. Najděte mocninu 3, jejíž dekadický zápis končí na 0001.
Řešení3m≡1(mod104), podle Eulerovy-Fermatovy věty m=φ(104)=φ(24⋅54)=23(2−1)⋅53(5−1)=4000.
Cvičení. Existuje a∈ℕ takové, že a13=21982145917308330487013369. Jaké?

Prvočíselné testy

Věta (prvočíselná). limn→∞⁡π(n)nln⁡(n)=1

Předpoklad: zkoumáme pouze lichá čísla vyšší než 1

Fermatův test prvočíselnosti

Obecný postup na řešení lineárních rekurencí

Definice. Nechť k∈ℕ a α0,…,αk−1,f:ℂω. Rovnice an+k+∑i=0k−1αi(n)an+i=f(n) se nazývá lineární rekurentní vztah (diferenční rovnice) řádu k pro posloupnost a s pravou stranou f. Je-li f(n)=0, potom se rovnice nazývá homogenní, jinak nehomogenní.
Věta. Množina posloupností ℂω=(ℕ→ℂ) tvoří lineární prostor nad tělesem ℂ.
Důkaz. Triviální.
Věta. Množina M={a∈ℂω|an+k+∑i=0k−1αi(n)an+i=0} tvoří podprostor ℂω.
Důkaz.
Věta. dim⁡M=k.
Důkaz. Pro i∈{0,…,k−1} definujme posloupnosti ei takové, aby ei(i)=1 a ∀j∈{0,…,k−1}∖{i},ei(j)=0. Zbytek členů dopočítáme tak, aby každé ei patřilo do M. Tyto posloupnosti zřejmě tvoří bázi M.
Definice. Rovnice λk+∑i=0k−1αiλi=0 se nazývá charakteristická rovnice lineární rekurence.
Věta. Nechť αi jsou konstanty a λ∈ℂ∖{0}. Potom (n↦λn)∈M právě tehdy, pokud řeší charakteristickou rovnici.

Řešení lineární rekurence — pokračování

P(λ)=λk+∑i=0k−1αiλi
Věta. Má-li charakteristický polynom k různých kořenů, potom posloupnosti n↦λin jsou lineárně nezávislé.
Důkaz. Sestavme matici soustavy pro prvních k členů a ur4eme její determinant: |11⋯1λ1λ2⋯λk⋮⋮⋱⋮λ1k−1λ2k−1⋯λkk−1|=∏1≤i<j≤k(λi−λj)≠0
Věta. Jestliže má charakteristický polynom l≤k různých kořenů s násobnostmi γi. Potom soubor lineárně nezávislých posloupností je n↦nj⋅λin pro každé i∈1,…,l a j∈0,…,γi−1.