Adamátor Zápisky Hlášky

Zápisky z cvičení z Matematické analýzy A 4

Obsah

  1. Kvadriky
    1. Vizualizace dvourozměrných kvadrik
    2. Vizualizace trojrozměrných kvadrik
  2. Inverzní a implicitní funkce
  3. Vázané extrémy
  4. Záměna proměnných
    1. Obyčejné diferenciální rovnice s y=y(x)
      1. Záměna nezávislých proměnných: x↔t
      2. Záměna nezávislých i závislých proměnných
    2. Parciální diferenciální rovnice
      1. Záměna nezávislých proměnných
      2. Záměna nezávislých i závislých proměnných
    3. Časté substituce
      1. Polární souřadnice
      2. Válcové souřadnice
      3. Sférické souřadnice
      4. Polární souřadnice s obecnou mocninou
  5. Lebesgueův integrál
    1. Eulerovy integrály: Β a Γ funkce
    2. Objemy n-rozměrných útvarů
    3. Integrály závislé na parametru
  6. Křivkové a plošné integrály

Cvičící

Monika Balázsová, balazmon@fjfi.cvut.cz

Kvadriky

Známe kvadratické funkce: ax2+bx+c. Zobecníme je na vektory.

Kvadriky se budou hodit k vyšetřování extrémů funkce.

Definice. Nechť A∈ℝn×n,A=AT,A≠0,b∈ℝn,c∈ℝ. Funkce f:ℝn→ℝ,f(x)≔Ax⋅x−2b⋅x+c=xTAx−2bTx+c je kvadratická funkce na ℝn. Množina Q≔f−1(0)={x∈ℝn|xTAx+bTx+c=0} se nazývá kvadrika.
Příklad. Množina řešení rovnice x12+x22+1=0 je kvadrika s A=I,b=0,c=1. Jde o prázdnou množinu.
Příklad. Množina řešení rovnice x12+x22=0 je kvadrika s A=I,b=0,c=0. Jde o jednoprvkovou množinu.
Příklad. Množina řešení rovnice x12+x22−1=0 je kvadrika s A=I,b=0,c=−1. Jde o jednotkovou kružnici.

Pro danou kvadriku je úkolem najít souřadnicový systém, pomocí něhož snadno určíme, o jakou kvadriku se jedná.

Definice. Nechť 𝒳 je báze ℝn a s∈ℝn. Dvojici (𝒳,s) nazveme soustavou souřadnic s bází 𝒳 a počátkem s. Je-li báze ortonormální, jde o kartézskou soustavu souřadnic.
Věta. Nechť X≔(x1⋯xn) je matice báze 𝒳. Potom (∀x∈ℝn)(∃1y∈ℝn)(x−s=Xy=∑i=1nyixi)

Dosadíme-li do kvadratické funkce vektor vyjádřený v kartézské souřadnicové soustavě, máme

f(x)=f(s+Xy)=(s+Xy)TA(s+Xy)−2bT(s+Xy)+x=sTAs+sTAXy+yTXTAs+yTXTAXy−2bTs−2bTXy+c=f(s)+yTXTAXy+2(XT(As−b))Ty≕f1(y)

Ukazuje se, že ve druhém členu dokážeme vynulovat mimodiagonální prvky a třetí dokážeme za určitých podmínek vynulovat.

Jelikož A je symetrická, můžeme provést singulární (Schurův a zároveň diagonální) rozklad A≕UTΣU, kde Σ je diagonální sestávající z vlastních čísel a U je unitární sestávající z vlastních vektorů. Když poté zvolíme X≔UT, máme XTAX=Σ. Máme tedy

f1(y)=yTΣy+2(XT(As−b))Ty+f(s)=∑i=1nλiyi2+2(XT(As−b))Ty+f(s)

Pokud také zvolíme s takové, že As=b, kvadratická funkce se nám zjednoduší na tvar

f1(y)=yTΣy+f(s)=∑i=1nλiyi2+f(s)
Definice. Bod s∈ℝn se nazývá střed kvadriky, pokud f(s−x)=f(s+x). Množinu středů značíme Sf.
Definice. Kvadrika se nazývá centrální, pokud Sf≠⌀.
Věta. Kvadrika má střed v bodé s právě tehdy, pokud As=b.
Věta. f je konstantní na Sf.
Definice. Nechť f je centrální kvadratická funkce a k≔h(A). Nechť 𝒳 je ortonormální báze ℝn sestávající z vlastních vektorů A, kde prvních k vlastních čísel je nenulových. Nechť dále s∈Sf. Potom (𝒳,s) nazveme kanonickou soustavou souřadnic pro f a výraz f1(y)=∑i=1kλiyi2+f0 se nazývá kanonický tvar f.
Definice. Necht λ1,…,λp jsou kladná (pokud f0≤0) nebo záporná (pokud f0>0) vlastní čísla A. Označme αi≔|f0|+[f0=0]|λi| Potom standardní tvar Q je ∑i=1p(yiαi)2−∑i=p+1k(yiαi)2=[f0≠0]
Definice. Kvadrika Q je regulární, pokud k=n.
Poznámka. Pokud rovnice As=b nemá řešení, tedy kvardika není centrální, potom nemůžeme vynulovat lineární členy, ale můžeme alespoň vynulovat konstantní člen f(s) a zařídit, aby z lineárních členů zbyl jen jeden.
Lemma (připomenutí z lineární algebry). Je-li A symetrická matice, potom A(ℝn)⊕︎ker⁡(A)=ℝn.
Věta. Nechť f je necentrální kvadratická funkce a b≕b1+b2, kde b1∈A(ℝn),b2∈ker⁡(A). Potom existuje s∈ℝn takové, že As=b1∧f(s)=0.
Definice. Vektor s splňující podmínky předchozí věty se nazývá vrchol. Množina vrcholů kvadriky se značí Vf.
Věta. Pro vrchol platí c−(2b−b1)Ts=0.
Definice. Mějme necentrální kvadriku. Je-li 𝒳 ortonormální báze ℝn složená z vlastních vektorů A, kde prvních k vlastních čísel je nenulových a platí xk+1=b2‖b2‖. Nechť s je vrchol. Potom (𝒳,s) je kanonická soustava souřadnic a kanonický tvar f je f1(y)=∑i=1kλiyi2−2(XTb2)Ty=∑i=1kλiyi2−2‖b2‖yk+1
Definice. Nechť p je počet kladných vlastních čísel A. Nechť αi≔‖b2‖|λi|. Potom standardní tvar kvadriky je ∑i=1p(yiαi)2−∑i=p+1k(yiαi)2=2yk+1

Vizualizace dvourozměrných kvadrik

f(x,y)= x2+ xy+ y2+ x+ y+

Varování: neumí zobrazit některé speciální případy (např. svislé přímky)

Cvičení (8.1). Předeďte kvadriku do standardního tvaru a klasifikujte ji: 5x2+4xy+8y2−32x−56y+80=0

Vizualizace trojrozměrných kvadrik

f(x,y)= x2+ y2+ z2+ xy+ xz+ yz+ x+ y+ z+

Osy:

Varování: je to obecně velmi pofidérní

Cvičení (8.2). Předeďte kvadriku do standardního tvaru a klasifikujte ji: 2x2+y2+2z2−2xy+2yz+4x−2y=0
Cvičení (8.3). Předeďte kvadriku do standardního tvaru a klasifikujte ji: 2x2+y2+2z2−2xy+2yz+4x+2y+2z−2=0
Cvičení (8.4). Předeďte kvadriku do standardního tvaru a klasifikujte ji: x2+y2−z2+2xy−2z−1=0

Inverzní a implicitní funkce

Věta (o implicitní funkci). Nechť Ωn⊂ℝn,Ωm⊂ℝm jsou otevřené množiny. Mějme funkci F:Ωn×Ωm→ℝm,F∈𝒞1. Zavedeme si zkrácené značení: ∂xF bude značit Jacobiho matici F podle prvních n proměnných a ∂yF podle posledních m proměnných. Nechť dále a∈Ωn,b∈Ωm,F(a,b)=0 a ∂yF(a,b) je regulární. Potom:
Cvičení (9.1). Pro x+y>1,z>0 rozhodněte, zda x+y+z=ez zadává implicitní funkci z=f(x,y).
Cvičení. Mějme soustavu rovnic Φ1(x,y,u,v)≔x+y2+u3−u−v=0 Φ2(x,y,u,v)≔x2−3y+u−2v+4=0 Určuje tato soustava u,v jako funkce x,y na okolí bodu (0,1)?
Věta (o inverzní funkci). Mějme n∈ℕ,f:Ω⊂ℝn→ℝn,f∈𝒞1(Ω),a∈Ω. Nechť Df(a) je regulární. Potom existuje Ha takové, že platí:
Cvičení (9.3). Nechť F(x,y)≔(x2+y2x2−y2),x,y>0 Zjistěte, zda existuje globálně nebo alespoň lokálně F−1.
Cvičení (9.4). Mějme rovnici x2=y2. Kolik funkcí y=y(x) ji splňuje na ℝ? Kolik spojitých funkcí? Kolik diferencovatelných funkcí? Kolik spojitých funkcí ji splňuje na intervalu (1−δ,1+δ),δ∈(0,1) s tím, že y(1)=1?
Cvičení (9.5). Nechť y−εsin⁡(y)=x,ε∈(0,1). Najděte y′,y′′ a lokální extrémy funkce y.
Cvičení (9.6). Určete lokální extrémy funkce z=z(x,y) zadané implicitně funkcí F(x,y,z)=x2+y2+z2−xz−yz+2x+2y+2z−2
Cvičení (9.7). Najděte lokální extrémy funkce z=z(x,y) zadané implicitně rovnicí x2+y2+z2=a2
Cvičení (9.8). Najděte lokální extrémy funkce z=z(x,y) zadané implicitně rovnicí x2+y2+z2−2x+2y−4z−10=0

Vázané extrémy

Hledáme lokální extrémy funkce f:Ω⊂ℝn→ℝ v množině přípustných řešení M≔{x∈Ω|g(x)=0},g:Ω→ℝm,n>m,h(Dg)=m. Množina přípustných řešení tedy tvoří nějakou vrstevnici funkce g.

Postupujeme tak, že vyrobíme Lagrangeovu funkci L(x;λ)≔f(x)−∑j=1mλjgj(x). Koeficienty λ jsou Lagrangeovy multiplikátory. Budeme řešit rovnici ∇L(x;λ)=0, čímž dostaneme stacionární body x* a odpovídající Lagrangeovy multiplikátory λ*.

Následně vyšetříme definitnost ∇x2L(x*;λ*) vzhledem k tečnému prostoru Tx*(M)≔ker⁡(Dg(x*)).

Věta. Je-li ∇x2L(x*;λ*) pozitivně/negativně definitní vzhledem k Tx*(M), potom má f v bodě x⋅ ostré lokální minimum/maximum vzhledem k M.
Cvičení (10.1). Najděte vázané extrémy funkce f(x,y)≔x⋅y vzhledem k množině určené vazbou x+y=1.
Cvičení (10.2). Najděte vázané extrémy funkce f(x,y,z)≔x⋅y⋅z vzhledem k množině určené vazbami x2+y2+z2=1∧x+y+z=0.
Cvičení (10.3). Najděte vázané extrémy funkce f(x,y,z)≔xy+yz vzhledem k množině určené vazbami x2+y2=2∧y+z=2.
Cvičení (10.4). Najděte vázané extrémy funkce u(x1,…,xn)≔∑i=1nxip,p>1 vzhledem k množině určené vazbou ∑i=1nxi=a,a>0.
Věta. Je-li funkce konvexní na konvexní množině, potom její lokální minimum na této množině je i globální minimum.
Poznámka. V předchozím příkladu je funkce u konvexní, jelikož jde o součet konvexních funkcí, tudíž můžeme použít předchozí větu. Zjistíme tím, že x* je globální minimum, což můžeme vyjádřit jako následující nerovnost: u(x*)=apnp−1≤∑i=1nxip Úpravou dostaneme speciální případ Jensenovy nerovnosti: (1n∑i=1nxi)n≤1n∑i=1nxip
Věta (Jensenova nerovnost). Nechť f je reálná, konvexní funkce. Mějme koeficienty konvexní kombinace (λ1,…,λn)∈[0,1]n,∑i=1nλi=1. Potom f(∑i=1nλixi)≤∑i=1nλif(xi)
Cvičení (10.5). Najděte vázané extrémy funkce u(x1,…,xn)≔∏i=1nxiαi,αi>0 vzhledem k množině M≔{x∈(ℝ+)n|∑i=1nxi=a}.
Poznámka. Z výsledku předchozího cvičení můžeme odvodit další známou nerovnost. max⁡(u)=∏i=1nαia∑j=1nαj≥∏i=1nxiαi Speciálně vezmeme n≔2,α1≔1p,α2≔1q,p+q=1 x1≔aipp∑j=1najp,x2≔biqq∑j=1nbjq Dosazením a úpravami dostaneme aipp∑j=1najp+biqq∑j=1nbjq≥aibi∑j=1najpp∑j=1nbjqq Když to vysumíme přes všechna i a upravíme, dostaneme ∑i=1naibi≤∑i=1naipp∑i=1nbiqq To je Hölderova nerovnost.
Cvičení (10.6). Najděte globální extrémy funkce u(x,y)≔x2+y2−12x+16y na množině M≔{(x,y)∈ℝ2|x2+y2≤25}.
Cvičení (10.7). Najděte volné a vázané extrémy funkce u(x,y)≔x2−xy+y2 na množině M≔{(x,y)∈ℝ2||x|+|y|≤1}.
Cvičení (10.8). Najděte volné a vázané extrémy funkce u(x,y,z)≔2x2+2y2+z2−x−y−z−2xy+1 na množině M≔[0,1]3.

Záměna proměnných

Záměna proměnných se hodí k řešení diferenciálních rovnic. Existuje přibližně dvacet „standardních“ substitucí. Cílem není naučit se je nazpaměť, ale umět použít zadané substituce.

Obyčejné diferenciální rovnice s y=y(x)

Máme diferenciální rovnici v obecném tvaru:

F(x,y(x),y′(x),…,y(n)(x))

Chceme dvojici závislé a nezávislé proměnné bijektivně zobrazit na nové proměnné:

(xy)↔Ψ(tu)

Záměna nezávislých proměnných: x↔t

Nejprve zkusíme zaměnit starou proměnnou pomocí nové:

x≕φ(t),u=y

Chceme, aby funkce φ byla dost hladká a φ˙≠0. Základní rovnost, ze které budeme vycházet, je u(t)=y(φ(t)). Derivací dostaneme u˙(t)=y′(φ(t))φ˙(t). Druhá derivace už bude složitější:

u¨(t)=y′′(φ(t))φ˙(t)2+y′(φ(t))φ¨(t) u¨(t)=y′′(φ(t))φ˙(t)2+u˙(t)φ˙(t)φ¨(t) y′′=u¨φ˙2−φ¨φ˙3u˙

Analogicky si můžeme odvodit krásňoulinké vztahy pro další derivace.

Co když navopák chceme zaměnit novou proměnnou pomocí staré?

t≕α(x),u=y

Dále analogicky.

Záměna nezávislých i závislých proměnných

Opět se nejprve podíváme na vyjádření starých pomocí nových.

x≕φ(t,u),y≕ψ(t,u)

Opět si napíšeme základní rovnost a zderivujeme ji podle t:

ψ(t,u(t))=y(φ(t,u(t))) ∂tψ(t,u(t))+∂uψ(t,u(t))u˙(t)=y′(φ(t,u(t)))⋅(∂tφ(t,u(t))+∂uφ(t,u(t))u˙(t))

Jelikož to je hnusné, napíšeme to ve fyzikální podobě, aby to zdánlivě nebylo hnusné:

∂tψ+∂uψ⋅u˙=y′⋅(∂tφ+∂uφ⋅u˙) y′=∂tψ+u˙⋅∂uψ∂tφ+u˙⋅∂uφ

Samozřejmě také můžeme vyjadřovat nové pomocí starých:

t≕α(x,y),u≕β(x,y) β(x,y(x))=u(α(x,y(x))) ∂xβ+∂yβ⋅y′=u˙⋅(∂xα+∂yα⋅y′) y′=u˙⋅∂xα−∂xβ∂yb−u˙⋅∂yα
Lineární substituce
y≔Ax,x∈ℝn,A∈ℝn×n,det⁡A≠0 x=A−1y
Nelineární substituce
Mějme zobrazení f:ℝ→ℝ. Požadujeme, aby platilo:
  • f je prosté (alespoň lokálně)
  • f,f−1∈𝒞1 nebo vyšší (podle toho, kolikáté derivace děláme)
  • f je otevřené
Tomu vyhovují regulární zobrazení. Navíc pokud platí první dva body, potom už platí třetí (podle věty o otevřeném zobrazení).

Parciální diferenciální rovnice

F(x,y,z,∂xz,∂yz,∂x2z,∂x∂yz,∂y2z,…)

Záměna nezávislých proměnných

Uvažujeme regulární zobrazení v jednom směru:

(xy)↔(uv) z(x,y)=w(u,v)

Při vyjádření starých pomocí nových x=φ(u,v),y=ψ(u,v) vycházíme z rovnosti

z(φ(u,v),ψ(u,v))=w(u,v)

Když to zderivujeme podle obou proměnných, dostaneme:

∂xz∂uφ+∂yz∂uψ=∂uw∂xz∂vφ+∂yz∂vψ=∂vw

To se dá zapsat maticově:

(∂uφ∂uψ∂vφ∂vψ)(∂xz∂yz)=(∂uw∂vw)

Všimněme si, že vlevo je Jacobiho matice transformace, která tedy musí být regulární.

Při vyjádření nových pomocí starých u=α(x,y),v=β(x,y) vycházíme z rovnosti

z(x,y)=w(α(x,y),β(x,y))

Derivací dostaneme

∂xz=∂uw∂xα+∂vw∂xβ∂yz=∂uw∂yα+∂vw∂yβ

Záměna nezávislých i závislých proměnných

(xyz)↔(uvw)

Vyjádření starých pomocí nových:

x=φ(u,v,w),y=ψ(u,v,w),z=ξ(u,v,w) ξ(u,v,w(u,v))=z(φ(u,v,w(u,v)),ψ(u,v,w(u,v))) ∂uξ+∂wξ∂uw=∂xz⋅(∂uφ+∂wφ∂uw)+∂yz⋅(∂uψ+∂wψ∂uw) ∂vξ+∂wξ∂vw=∂xz⋅(∂vφ+∂wφ∂vw)+∂yz⋅(∂vψ+∂wψ∂vw)

Vyjádření nových pomocí starých:

u=α(x,y,z),v=β(x,y,z),w=γ(x,y,z) γ(x,y,z(x,y))=w(α(x,y,z(x,y)),β(x,y,z(x,y)))

Časté substituce

Polární souřadnice

x=ρcos⁡φ,y=ρsin⁡φ,ρ∈(0,∞),φ∈(−π,π) det⁡J=det⁡(cos⁡φ−ρsin⁡φsin⁡φρcos⁡φ)=ρ

Abychom měli otevřený interval, museli jsme vyloučit φ=π, tudíž nedokážeme zobrazit body na polopřímce Pπ≔ℝ0−×{0}. To ale při počítání Lebesgueova integrálu nebude problém, protože má polopřímka nulovou míru: m2(Pπ)=m(ℝ0−)⋅m({0})=∞⋅0=0

Inverzní transformace: ρ=x2+y2,φ=atan2(y,x) V diferenciálních výrazech: w(ρ,φ)=z(x,y)=z(ρcos⁡φ,ρsin⁡φ) ∂ρw=∂xzcos⁡φ+∂yzsin⁡φ ∂φw=∂xz(−ρsin⁡φ)+∂yz(ρcos⁡φ) (∂ρw∂φw)=(cos⁡φsin⁡φ−ρsin⁡φρcos⁡φ)(∂xz∂yz) Nějakým sčupčením rovnic dostaneme ∂yz=sin⁡φ⋅∂ρw+cos⁡φ⋅∂φwρ ∂xz=cos⁡φ⋅∂ρw−sin⁡φ⋅∂φwρ ∇=(cos⁡φ⋅∂ρ−sin⁡φ⋅∂φρsin⁡φ⋅∂ρ+cos⁡φ⋅∂φρ) ∂x2z=(cos⁡φ⋅∂ρ−sin⁡φ⋅∂φρ)(cos⁡φ⋅∂ρw−sin⁡φ⋅∂φwρ)=cos⁡φ(cos⁡φ⋅∂ρ2w+sin⁡φ⋅∂φwρ2−sin⁡φ⋅∂φ,ρwρ)−sin⁡φρ(−sin⁡φ⋅∂θw+cos⁡φ⋅∂ρ,φw−cos⁡φ⋅∂φwρ−sin⁡φ⋅∂φ2wρ) ∂y2z=analogicky Δz=∂x2z+∂y2z=∂ρ2w+φρwρ+∂φwφ=∂ρ(ρφρ)ρ+∂φ2ρ2

Válcové souřadnice

x=ρcos⁡φ,y=ρsin⁡φ,z=ξ,ρ∈(0,∞),φ∈(−π,π),ξ∈ℝ J=det⁡(cos⁡φ−ρsin⁡φ0sin⁡φρcos⁡φ0001)=ρ ∇=(cos⁡φ⋅∂ρ−sin⁡φ⋅∂φρsin⁡φ⋅∂ρ+cos⁡φ⋅∂φρ∂ξ) Δ=∂ρ(ρφρ)ρ+∂φ2ρ2+∂ξ2

Sférické souřadnice

Schválně je zapíšeme v trochu jiném tvaru, než se obvykle zapisují. x=ρ⋅cos⁡φ⋅cos⁡ϑy=ρ⋅sin⁡φ⋅cos⁡ϑz=ρ⋅sin⁡ϑ ρ∈ℝ+,φ∈(−π,π),ϑ∈(−π2,π2) Dá se ukázat, že jde o složení dvou válcových transformací: x=rcos⁡φ′,y=rsin⁡φ′,z=ξ r=ρcos⁡ϑ,φ′=φ,ξ=ρsin⁡ϑ det⁡Jsfeˊr=det⁡Jvaˊlc 1⋅det⁡Jvaˊlc 2=r⋅ρ=ρ2cos⁡ϑ Diferenciální výrazy vyjdou krásně: ∂x=cos⁡φ⋅cos⁡ϑ⋅∂ρ−cos⁡φ⋅sin⁡ϑ⋅∂ϑρ−sin⁡φ⋅∂φρ⋅cos⁡ϑ ∂y=sin⁡φ⋅cos⁡ϑ⋅∂ρ−sin⁡φ⋅cos⁡ϑ⋅∂ϑρ+cos⁡φ⋅∂φρ⋅cos⁡ϑ ∂z=sin⁡ϑ⋅∂ρ+cos⁡ϑ⋅∂ϑρ Laplace je ještě hezčí.

Polární souřadnice s obecnou mocninou

x≕ρcos⁡(φ)α,y≕ρsin⁡(φ)α,ρ∈ℝ+,φ∈(0,π2) Transformace je omezena pouze na první kvadrant x,y∈ℝ+, popřípadě na symetrické úlohy.

Lebesgueův integrál

Příklad (motivační). Nechť M≔[0,2π]×[0,π]. Vypočtěte ∫Msin⁡(x+y)dxdy. S tím, co zatím známe, to můžeme zkusit počítat dvěma způsoby: ∫02π∫0πsin⁡(x+y)dydx=∫02π(cos⁡x−cos⁡(x+π))=0 ∫0π∫02πsin⁡(x+y)dxdy=∫0π0=0 Vidíme, že nám vyšlo to samé, ale v jednom případě byl výpočet jednodušší.

Lebesgueův integrál zobecňuje absolutně konvergentní Riemannův integrál, obšem nikoliv neabsolutně konvergentní Riemannův integrál. Například integrál ∫0∞sin⁡xxdx jde spočítat jako Riemannův, ale ne jako Lebesgueův.

Věta. Nechť funkce f má absolutně konvergentní zobecněný Riemannův integrál na (a,b). Potom f je lebegueovsky integrabilní na (a,b) a integrály se rovnají: ∫anf=∫(a,b)f
Věta (Tonelli). Nechť (X,ℳ,μ),(Y,𝒩,ν) jsou prostory se σ-konečnou mírou. Je-li f∈ℒ+(X×Y,ℳ⊗𝒩) (nezáporná a měřitelná), potom
Věta (Fubini). Nechť (X,ℳ,μ),(Y,𝒩,ν) jsou prostory se σ-konečnou mírou. Je-li f∈L(μ⊗ν), potom
Cvičení (12.1). Odvoďte Dirichletovu formuli pro f∈L((0,a)×(0,a)): ∫0a∫0xf(x,y)dydx=∫0a∫yaf(x,y)dxdy
Cvičení (12.2). Nechť f∈L(ℝ2). Zaměňte pořadí integrace v I≔∫02∫x2xf(x,y)dydx
Cvičení (12.3). Nechť a∈ℝ+,f∈L2(ℝ2). Zaměňte pořadí integrace v I≔∫02a∫2ax−x22axf(x,y)dydx
Cvičení (12.4). Spočtěte integrál I≔∫My2dxdy kde M≔{(φx(t),y)∈ℝ2|t∈(0,2π),y∈(0,φy(t))} kde φ je oblouk cykloidy parametrizovaný vztahem φ(t)≔a⋅(t−sin⁡t,1−cos⁡t),a∈ℝ
Věta (o substituci). Nechť Ω⊂ℝn je otevřená množina a Φ:Ω→ℝn je difeomorfismus. Je-li funkce f lebesgueovsky měřitelná na Φ(Ω), potom je f∘Φ lebesgueovsky měřitelná na Ω. Pokud navíc f≥0∨f∈L(Φ(Ω),m), potom ∫Φ(Ω)f(x)dx=∫Ωf(Φ(x))|det⁡DΦ(x)|dx
Cvičení (12.5). Proveďte polární substituci v integrálu I≔∫Mf(x,y)d(x,y) kde M≔B0(a).
Cvičení (12.6). Proveďte polární substituci v integrálu I≔∫Mx2+y2d(x,y) kde M≔B0(a).
Cvičení (12.7). Proveďte polární substituci v integrálu I≔∫Mf(x,y)d(x,y) kde M≔{(x,y)∈ℝ2|x2+y2≤ax}.
Cvičení (12.9). Spočtěte integrál I≔∫M(x2+y2)d(x,y) kde M≔{(x,y)∈ℝ2|x4+y4≤1}.
Cvičení (12.8). Nechť a,b,h∈ℝ+,M≔(a,a+h)×(b,b+h). Uvažujme transformaci Φ:M→M′ zadanou jako u≔y2x,v≔xy. Spočtěte μ(M′) a μ(M′M). Co se stane, když pošleme h→0?

Eulerovy integrály: Β a Γ funkce

Cvičení (12.11). Určete plochu S vymezenou nerovnostmi: (x2+y2)2≤2a2(x2−y2)x2+y2≥a2
Cvičení (12.12). Spočtěte plochu Descartova listu: (xa+yb)5≤x2y2c4,a,b,c,x,y>0
Cvičení. Odvoďte vzorec I≔∫ℝexp⁡(−x2)dx=π
Cvičení. Spočtěte objem tělesa M daného nerovností: (x2a2+y2b2+z2c2)2≤zhexp⁡(−z2c2x2a2+y2b2+z2c2)

Objemy n-rozměrných útvarů

Cvičení (12.16). Spočtěte objem Vivianiho tělesa – rozdílu koule a válce: x2+y2+z2≤a2∧x2+y2≤ax
Cvičení (12.17). Spočtěte objem tělesa: x2+y2≤z∧x+y≥z

Integrály závislé na parametru

Křivkové a plošné integrály

Definice. Mějme po částech 𝒞1 křivku Φ:[a,b]→ℝ2 a funkci f:[Φ]→ℝ. Křivkový integrál prvního druhu je ∫Φfds≔∫abf(Φ(t))⋅‖Φ′(t)‖dt
Cvičení (13.1). Spočtěte integrál ∫Φ(x43+y43)ds, kde Φ:x23+y23=a23 je asteroida.
Cvičení (13.2). ∫Φx2+y2ds,Φ:(x2+y2)32=a2(x2−y2)
Cvičení (13.3). Spočtěte integrál přes oblouk cykloidy: ∫Φy2ds,Φ(t)≔(a(t−sin⁡t)a(1−cos⁡t)),t∈[0,2π]
Definice. Mějme po částech 𝒞1 křivku Φ:[a,b]→ℝ2 a vektorové pole F:[Φ]→ℝ2. Křivkový integrál druhého druhu je ∫ΦF⋅ds≔∫abF(Φ(t))⋅Φ′(t)dt
Věta (Greenova). Nechť Φ:[a,b]→ℝ2 je uzavřená po částech 𝒞1 křivka vymezující plochu S tak, že při pohybu po křivce máme plochu po levé straně, a F:Ω⊂ℝ2→ℝ2,F∈𝒞∞(Ω). Potom ∫S(∂1F2−∂2F1)=∫ΦF⋅ds
Cvičení (13.4). Spočtěte ∫Φi(2xydx+x2dy), kde Φ1 je úsečka [0,0][1,1], Φ2 je parabola x2↾[0,1] a Φ3 je lomená čára [0,0][1,0][1,1].
Cvičení (13.5). I≔∫Φ((y2−z2)dx+(z2−x2)dy+(x2−y2)dz)Φ≔Φ1⊕︎Φ2⊕︎Φ3Φ1≔(cos⁡t,sin⁡t,0),t∈[0,π2]Φ2≔(0,cos⁡t,sin⁡t),t∈[0,π2]Φ3≔(sin⁡t,0,cos⁡t),t∈[0,π2]
Cvičení (13.6). Pomocí Greenovy věty spočtěte integrál I≔∫Φ((exp⁡xsin⁡y−p⋅y)dx+(exp⁡xcos⁡y−p)dy) po křivce skládající se z úsečky od (0,0) do (a,0) a z horní půlkružnice zpět.
Cvičení (13.7). Nechť Φ je libovolná kladně orientovaná Jordanova křivka, která má uvnitř počátek. Spočtěte I=∫Φxdy−ydxx2+y2
Cvičení (13.8). Pomocí Greenovy věty spočtěte plochu elipsy.
Definice. Plocha je dvourozměrný objekt v ℝ3 parametrizovaný pomocí funkce Φ:Ω⊂ℝ2→ℝ3.
Definice. Mějme plochu Φ se stopou S≔Φ(Ω) a funkci f:S→ℝ. Plošný integrál prvního druhu je ∫SfdS≔∫Ω(f∘Φ)⋅‖∂xΦ×∂yΦ‖
Definice. Mějme plochu Φ se stopou S≔Φ(Ω) a vektorové pole F:S→ℝ3. Plošný integrál druhého druhu je ∫SF⋅dS≔∫Ω(F∘Φ)⋅(∂xΦ×∂yΦ)
Věta (vzoreček pro výpočet normy vektorového součinu). ‖a×b‖=a2⋅b2−(a⋅b)2
Cvičení (13.9). Spočtěte povrch koule o poloměru a.
Cvičení (13.10 nebo možná 10.11). Spočtěte I≔∫Sx2a4+y2b4+z2c4dS kde S je elipsoid s poloosami a,b,c.
Cvičení (13.12). Spočtěte ∫S(x2+y2)dxdy kde S≔B(0,0)(R)×{0}, s orientací danou normálou (0,0,−1).
Cvičení (13.13). Spočtěte z definice integrál ∫Sxdydz+ydzdx+zdxdy kde S je sféra kolem počátku o poloměru a, s orientací danou vnějším normálovým vektorem (směřujícím ven z koule).
Věta (Gaussova). Mějme V⊂ℝ3,F:V→ℝ3,F∈𝒞1(V), potom ∫V∇⋅F=∫∂VF⋅ds kde integrál na pravé straně je orientovaný podle vnější normály.
Cvičení (13.14). Spočtěte příklad 13.13 pomocí Gaussovy věty.
Věta (Stokesova). Mějme plochu S a F:Ω⊂ℝ3→ℝ3,F∈𝒞1, potom ∫∂SF⋅ds=∫S(∇×F)⋅ndS kde ∂S,S jsou souhlasně orientované.
Cvičení (13.15). Spočtěte I≔∫Φ((x2−yz)dx+(y2−xz)dy+(z2−xy)dz) kde Φ je jeden závit šroubovice určený parametrizací Φ(t)≔(acos⁡tasin⁡th2πt),t∈