Adamátor Zápisky Hlášky

Zápisky z cvičení z Matematické analýzy A 3

Zkouška

Písemná část: 100 minut, 3 příklady, za každý 1 bod, alespoň 2 body

Konvergence integrálu

Definice. Nechť a je vlastní bod a b jediný kritický bod funkce f. Potom ∫abf≔limβ→b⁡∫aβf
Věta (Bolzano-Cauchyova podmínka pro integrál). ∫abf konverguje⟺(∀ε∈ℝ+)(∃Hb−)(∀b1,b2∈Hb−)(|∫b1b2f|<ε)
Věta (Srovnávací kritérium). Nechť pro funkce f,g na intervalu [a,b) platí 0≤f≤g. Potom ∫abg konverguje⟹∫abf konverguje
Věta (Limitní srovnávací kritérium). Nechť pro funkce f,g na intervalu [a,b) platí 0≤f,g. Nechť L≔limx→b−⁡f(x)g(x). Potom
Příklad. ∫011xpdx konverguje pro p<1 a diverguje pro p≥1.
Příklad. ∫1∞1xpdx konverguje pro p>1 a diverguje pro p≤1.
Cvičení (Ď2372). Vyšetřete konvergenci ∫01ln⁡(x)1−x2dx
Cvičení (Ď2376). Vyšetřete konvergenci ∫−∞∞1∏k=1n|x−ak|pkdx,ak,pk∈ℝ
Věta (Hardyho kritérium). Nechť f je periodická funkce s periodou p, g monotónní funkce a limb−⁡g=0. Pokud ∫cc+pf=0, potom ∫1∞f⋅g konverguje.
Cvičení. Vyšetřete konvergenci ∫0∞sin⁡(x+1x)xndx
Cvičení (1.11). Konverguje? ∫0∞x2cos⁡(exp⁡(x))dx
Cvičení (1.12). Konverguje? ∫0π2ln⁡(sin⁡(x))dx

Froullaniho integrály

Definice. Nechť f:ℝ→ℝ,a,b∈ℝ+. Froullaniho integrál je integrál ve tvaru I(a,b)=∫0∞f(ax)−f(bx)xdx
Věta. Nechť f je spojitá na (0,∞). Označme f0≔lim0+⁡f,f∞≔lim∞⁡f. Potom
  1. F0∈ℝ∧f∞∈ℝ⟹I(a,b)=(f0−f∞)ln⁡ba
  2. F0∈ℝ∧∫1∞f(t)tdt konverguje⟹I(a,b)=f0ln⁡ba
  3. F∞∈ℝ∧∫01f(t)tdt konverguje⟹I(a,b)=−f∞ln⁡ba
  4. ∫0∞f(t)tdt konverguje⟹I(a,b)=0
Příklad. Mějme integrál I(a,b)=∫0∞exp⁡(−ax)−exp⁡(−bx)xdx Nechť a,b>0. Potom f(t)=exp⁡(−t) f0=limt→0+⁡exp⁡(−t)=1 f0=limt→0+⁡exp⁡(−t)=0 Podle Froullaniho kritéria I(a,b)=ln⁡ba
Cvičení (1.15). I(a,b)=∫0∞bsin⁡(ax)−asin⁡(bx)xdx
Cvičení (1.16). I(a,b)=∫01xa−1−xb−tln⁡(x)dx

Funkce, která má integrál do nekonečna, nemusí nutně mít limitu v nekonečnu! (Ale pokud ji má, musí být nulová.)

Stejnoměrná konvergence

Definice. Posloupnost funkcí (fn):A→ℂ bodově konverguje k f, pokud ∀x∈A,f(x)=limn→∞⁡fn(x)
Definice. Posloupnost funkcí (fn):A→ℂ stejnoměrně konverguje k f, pokud limn→∞⁡supx∈A⁡|fn(x)−f(x)|=0
Věta (argument spojitosti). Pokud všechny funkce v posloupnosti fn jsou spojité, ale jejich limita f spojitá není, potom tato konvergence není stejnoměrná.
Věta (Diniho). Pokud množina A je kompaktní (uzavřená a omezená), všechny funkce fn jsou spojité, jejich limita f je také spojitá a pro každé x je posloupnost fn(x) monotónní, potom tato konvergence je stejnoměrná.
Cvičení (2.7). Nechť fn:ℝ+→ℝ,fn(x)=n(x+1n−x). Najděte největší množinu A takovou, aby posloupnost fn byla na množině A stejnoměrně konvergentní.
Věta. Pokud fn⇉f∧gn⇉g, potom fn+gn⇉f+g.
Důkaz. sup⁡|fn+gn−(f+g)|≤△sup⁡|fn−f|+sup⁡|gn−g|→0
Věta. Nechť fn⇉f. Potom f je omezená právě tehdy, pokud (fn) je stejně omezená.
Věta. Pokud fn⇉f∧gn⇉g a f,g jsou omezené, potom fn⋅gn⇉f⋅g.
Důkaz. sup⁡|fngn−fg|=sup⁡|fngn−fgn+fgn−fg|≤△sup⁡|fn−f|⏟→0sup⁡|gn|+sup⁡|f|sup⁡|gn−g|⏟→0
Cvičení (2.15). Mějme libovolnou funkci f:[a,b]→ℝ. Dokažte, že fn(x)≔⌊nf(x)⌋n⇉f.

Věty o záměně

Věta (o záměně derivace a limity). Pokud (∃x′∈Hx)(fn(x′) konverguje) a fn′ lokálně stejnoměrně konverguje na Hx, potom (limn→∞⁡fn)′(x)=limn→∞⁡fn′(x).
Věta (o záměně integrálu a limity). Pokud existuje ∫abf a fn stejnoměrně konverguje na [a,b], potom ∫ablimn→∞⁡fn=limn→∞⁡∫abfn.

Stejnoměrná konvergence řad

Věta (Bolzano-Cauchyova podmínka pro řady). Nechť Fn jsou částečné součty fn. ∑n=0∞fn stejnoměrně konverguje na A právě tehdy, pokud (∀ε∈ℝ+)(∃n0∈ℕ)(∀n∈ℕ,n≥n0)(∀p∈ℕ)(∀x∈A)(|Fn+p(x)−Fn+1(x)|)
Věta (Weierstrassovo kritérium). Nechť (∀n∈ℕ)(∀x∈A)(|fn(x)|≤gn(x)). Pokud ∑n=1∞gn stejnoměrně konverguje na A, potom ∑n=1∞fn stejnoměrně konverguje na A.
Věta (Dirichletovo kritérium). Nechť gn(x) je monotónní vůči n, posloupnost částečných součtů fn je stejně omezená a gn stejnoměrně konverguje na A. Potom ∑n=1∞fngn stejnoměrně konverguje.
Věta (Abelovo kritérium). Nechť gn(x) je monotónní vůči n, posloupnost částečných součtů fn stejnoměrně konverguje na A a gn je stejně omezená. Potom ∑n=1∞fngn stejnoměrně konverguje.
Věta (o záměně sumy a limity). Nechť ∑n=1∞fn(x) konverguje stejnoměrně na množině A s hromadným bodem x0. Nechť pro každé n existuje limx→x0x∈A⁡fn(x). Potom limx→x0x∈A⁡∑n=1∞fn(x)=∑n=1∞limx→x0x∈A⁡fn(x)
Věta (o záměné sumy a derivace). Nechť A je otevřený interval. Nechť: Potom (∑n=1∞fn)′=∑n=1∞fn′
Věta (o záměně sumy a integrálu). Nechť pro každé n∈N existuje ∫abfn. Nechť ∑n=1∞fn stejnoměrně konverguje na [a,b]. Potom ∫ab∑n=1∞fn=∑n=1∞∫abfn
Cvičení (3.18). Nechť fn(x)≔x12n+1−x12n−1. Dokažte, že fn na intervalu [0,1] nesplňuje podmínky věty o záměně sumy a integrálu, a přesto ∫01∑n=1∞fn=∑n=1∞∫01fn. (Věta tedy není nutná podmínka.)
Cvičení (3.19). Sečtěte F(x)≔∑n=1∞(−1)n+1x2n−12n−1
Cvičení (3.20). Vyšetřete konvergenci a sečtěte: F(x)=∑n=1∞xnn(n+1)

Sčítání řad

Obecný postup: chceme sumu zderivovat nebo zintegrovat, aby vyšlo něco hezkého

Fourierovy řady

Definice. Nechť f je funkce, která má na (a,b) integrál. Potom její Fourierova řada na (a,b) je F(x)=a02+∑n=1∞(ancos⁡(2πnb−ax)+bnsin⁡(2πnb−ax)) kde an=2b−a∫abf(x)cos⁡(2πnb−ax)dx bn=2b−a∫abf(x)sin⁡(2πnb−ax)dx
Věta (Besselova nerovnost). Nechť f2 má integrál na (a,b). Nechť an,bn jsou koeficienty Fourierovy řady funkce f. Potom a022+∑n=1∞(an2+bn2)≤2b−a∫abf(x)2dx
Věta (Parsevalova rovnost). Nechť f2 je integrabilní (má konečný integrál) na (a,b). Nechť an,bn jsou koeficienty Fourierovy řady funkce f. Potom a022+∑n=1∞(an2+bn2)=2b−a∫abf(x)2dx
Věta (Jordanova). Nechť f je spojitá na ⟨a,b⟩, má po částech spojitou derivaci na (a,b) a f(a)=f(b). Potom její Fourierova řada konverguje stejnoměrně na celém ℝ k periodickému prodluožení f podle ⟨a,b⟩.
Věta („pro život“). Nechť f a f′ jsou po částech spojité na (a,b). Potom Fourierova řada F funkce f konverguje na ℝ a platí:
Příklad. Nechť f(x)≔x. Potom její Fourierova řada
Cvičení. Najděte Fourierovu řadu funkce f(x)≔xsin⁡(x).
Cvičení. Pro dané α∈(0,π) spočtěte řadu ∑n=1∞sin⁡(αn)2n2

Topologie

Definice.

Mějme neprázdnou množinu X a τ⊆2X. (X,τ) je topologický prostor, pokud

Množina τ, zvaná topologie na X, je množina otevřených množin.

Definice. Nechť (X,τ) je topologický prostor. Množina U∈τ je okolí x∈X, pokud x∈U. Nějaké obecné okolí bodu x značíme Hx.
Definice. Nechť (X,τ) je topologický prostor. Množina uzavřených množin, zvaná kotopologie na X, je cτ≔{A⊆X|X∖A∈τ}
Definice. Nechť (X,τ) je topologický prostor. Množina β⊆τ je báze (X,τ), pokud τβ≔{⋃αBα|{Bα}⊆β}
Cvičení (2.23). Nechť τℕ+≔{{1,2,3,…}|n∈ℕ}.

Axiomy oddělitelnosti

Cvičení. Určete, které axiomy oddělitelnosti splňuje topologie (ℕ+,τℕ+).
Věta. Nechť X je množina a β⊆2X. Potom τβ je topologie na X právě tehdy, pokud:
Definice. Nechť (X,τ) je topologický prostor a x∈X. Množina βx⊆τ je lokální báze (X,τ) v bodě x, pokud
Věta (tvorba lokální báze z báze). Je-li β báze (X,τ) a x∈X, potom βx≔{B∈β|x∈B} je lokální báze (X,τ) v bodě x.
Definice. Nechť (X,τ) je topologický prostor. U⊆τ je pokrytí (X,τ), pokud ⋃U=X.
Definice. Topologický prostor (X,τ) je kompaktní, pokud každé jeho pokrytí má konečné podpokrytí.
Definice. Nechť (X,τ) je topologický prostor a A⊆X. Potom τA≔{B∩A|B∈τ} je indukovaná topologie.
Definice. Nechť (X,τ) je topologický prostor. Množina A⊆X je kompaktní, pokud prostor (A,τA) je kompaktní.
Věta. Nechť (X,τ) je topologický prostor a A,B⊆X jsou kompaktní. Potom A∪B je kompaktní.
Věta. Nechť (X,τ) je kompaktní topologický prostor a A∈cτ. Potom A je kompaktní.
Věta. Nechť (X,τ) je T2-prostor a A⊆X je kompaktní. Potom A∈cτ.
Věta. Nechť (X,τ) je T2-prostor a A,B⊆X jsou kompaktní. Potom A∩B je kompaktní.

Metrická topologie

Definice. Nechť (X,τX),(Y,τY) jsou topologické prostory. Funkce f:X→Y je spojitá v bodě a∈X, pokud (∀Hf(a)∈τY)(∃Ha∈τX)(∀x∈Ha)(f(x)∈Hf(a)). Funkce f je spojitá, pokud je spojitá pro každé a∈X.
Věta (jednodušší definice spojitosti). Nechť (X,τX),(X,τY) jsou topologické prostory. Funkce f:X→Y je spojitá, právě pokud (∀A∈τY)(f−1(A)∈τX).
Definice. Nechť (X,τX),(Y,τY) jsou topologické prostory. Funkce f:X→Y má v bodě a∈X limitu L∈Y*, pokud (∀HL∈τY)(∃Ha∈τX)(∀x∈Ha)(f(x)∈HL).
Věta (podvojná limita). Nechť (X,τX),(Y,τY),(P,τP) jsou topologické prostory a f:X×Y→P má v bodě (a,b) limitu L. Nechť dále (∃Ha)(∀x∈Ha∩Dx,f,x≠a)(∃φ(x)≔limy→by∈DY,f⁡f(x,y)) Potom ∃limx→ax∈DX,f⁡φ(x)=L
Věta. Nechť (X,‖⋅‖X),(X,‖⋅‖Y) jsou normované prostory. f:X→Y má v bodě a limitu L právě tehdy, pokud (∃Ha)(∃K∈ℝ+)(∀x∈Ha∖{a})(‖f(x)−L‖Y≤K‖x−a‖X).
Věta (o limitě složené funkce). Mějme topologické prostory (X,τX),(Y,τY),(Z,τz) a funkce g:X→Y,f:Y→Z. Nechť lima⁡g=λ,limλ⁡f=c a existuje Hx takové, že g(Hx∖{x})∌λ. Potom limx⁡f∘g=c.

Funkce více proměnných

Cvičení (6.1). lim(x,y)→(0,0)⁡x+y+1x2+y2+1
Cvičení (6.2). Nechť f(x,y)≔x−yx2−y2. Najděte lim(0,0)⁡f a lim(1,1)⁡f.
Cvičení (6.3). lim(x,y)→(1,1)⁡x2−xy+y2−1x2+y2−2
Cvičení (6.4). lim(x,y)→(0,0)⁡x−yx2+y3
Cvičení (6.5). lim(x,y)→(0,0)⁡sin⁡(x2+y2)
Cvičení (6.6). lim(x,y)→(0,0)⁡x2y2x2y2+(x−y)2
Cvičení (6.7). lim(x,y)→(0,0)⁡x−yx+y
Cvičení (6.8). lim(x,y)→(0,0)⁡(x+y)sin⁡(1y)
Cvičení (6.9). lim(x,y)→(0,0)⁡(x+y)sin⁡(1x)sin⁡(1y)
Cvičení (6.10). lim(x,y)→(0,0)⁡xy2x2+y4
Cvičení (6.11). lim(x,y)→(0,0)⁡1x4+y4exp⁡(−1x4+y4)
Cvičení (6.12). lim(x,y)→(0,0)⁡(1+x2+y2)1x2+y2
Cvičení (6.13). f(x,y)≔xyx+y Lze funkci spojitě dodefinovat na přímce {(x,y)∈ℝ2|x=−y}?
Cvičení (6.15). Jde funkce f(x,y)≔sin⁡(1xy) zespojitit?
Cvičení (6.16). Jde funkce f(x,y)≔x+yx3+y3 zespojitit?
Definice. Nechť f:ℝn→ℝ,v→∈ℝn,a→∈ℝn. Potom derivace f podle v→ v bodě a→ je Dvf(a→)≔limt→0⁡f(a→+tv→)−f(a→)t Je-li ‖v→‖=1, potom jde o derivaci ve směru v→. Je-li v=ej, potom jde o j-tou parciální derivaci, značeno: Dejf(a)≕∂f∂xj(a)≕∂xjf(a)≕∂jf(a)
Definice. Nechť f:ℝn→ℝ,L∈ℒ(ℝn,ℝ),a→∈ℝn. L je úplná derivace f v bodě a→, pokud limh→→0→⁡f(a→+h→)−f(a→)−L(h→)‖h→‖=0
Poznámka. D2f(a)=DDf(a)∈ℒ(ℝn,ℒ(ℝn,ℝ))
Věta. Pokud má funkce v bodě derivaci, potom je v něm spojitá.
Věta. Pokud existuje Df(a), potom (∀v→∈ℝn)(Dvf(a)=Df(a)⋅v→).
Věta. ∂jf(a→)=g′(aj), kde g(x)≔f(a1,…,aj−1,x,aj+1,…,an)
Cvičení (7.1). (∂f∂x(x+(y−1)arcsin⁡xy))(a,1)
Cvičení (7.2). Nechť f(x,y)≔xy2. Najděte ∂f∂x,∂f∂y,∂2f∂x2,∂2f∂y2,∂2f∂x∂y.
Cvičení (7.3). ∂2∂x∂yxy
Cvičení (7.5). Nechť f(x,y)≔x2−y2. Najděte derivaci f v bodě (1,1) ve směru 60°.
Cvičení (7.6). Nechť f(x,y)≔xyx2+y2. Spojitě dodefinujte funkci v bodě (0,0) a určete, zda v něm má derivaci.
Cvičení (7.7). f(x,y)≔{0x=y=0(x2+y2)sin⁡(1x2+y2)jinak Zjistěte, zda je funkce spojitá v bodě (0,0) a jestli v něm má derivaci.
Cvičení (7.8). f(x,y,z)≔arctan⁡(x+y+z−xyz1−xy−xz−yz) Dokažte, že ∂3f∂x∂y∂z=0.
Cvičení (7.9). Nalezněte všechny parciální derivace všech řádů funkce f(x,y,z)≔xyzexp⁡(x+y+z), to jest ∂k+l+mf∂xk∂yl∂zm
Cvičení (7.10). f(x,y)≔{0x=y=0xyx2−y2x2+y2jinak Určete, zda je funkce spojitá v (0,0) a jestli tam má derivaci a druhou derivaci.
Věta (o derivaci složené funkce). Mějme diferencovatelné funkce g:ℝn→ℝm,f:ℝm→ℝs a jejich Jacobiho matice 𝐉g(x→)∈ℝm×n,𝐉f(y→)∈ℝs×m. Potom f∘g je diferencovatelná a její Jacobiho matice je 𝐉f∘g(x→)=𝐉f(g(x→))𝐉g(x→).
Cvičení (7.13). Mějme nějaké diferencovatelné funkce f,g:ℝ2→ℝ a čísla a,b∈ℝ. Definujme funkci w(x,y)≔(f(ax,by)g(ax,by)) Určete derivaci w.
Cvičení (7.14). Mějme funkce f:ℝ2→ℝ,ξ(x,y,z)≔x+y+z,η(x,y,z)≔x2+y2+z2. Najděte derivaci funkce w(x,y,z)≔f(ξ(x,y,z),η(x,y,z)).

Vyšetřování lokálních extrémů

Cvičení (8.1). Nechť u(x,y)≔x3+y3−3xy. Vysetřete lokální extrémy.
Cvičení (8.3). Nechť u(x,y)≔(x2+y2)exp⁡(−x2−y2). Vysetřete lokální extrémy.
Cvičení (8.5). Nechť u(x,y)≔x4+y4−x2−2xy−y2. Vysetřete lokální extrémy.
Cvičení (8.6). Nechť u(x,y,z)≔sin⁡(x)+sin⁡(y)+sin⁡(z)−sin⁡(xyz). Vysetřete lokální extrémy na (0,π)3.
Cvičení (8.7). Vyšetřete lokální extrémy funkce u(x,y)≔(1+exp⁡(y))cos⁡(x)−yexp⁡(y).
Cvičení (8.8). Vyšetřete lokální extrémy funkce u(x→)≔(∏k=1nxkk)(1−∑k=1nkxk).
Cvičení (8.9). Vyšetřete lokální extrémy funkce u(x→)≔x1+x2x1+x3x2+⋯+xnxn−1+2xn.